JEŠTĚ JEDNOU K TÁBORU V LETECH. ZNOVU OPAKUJI, ŽE NEBYL MÍSTEM HOLOCAUSTU!!!

Insert Ads Here

Z odborného pohledu tábor v Letech nebyl koncentračním táborem, ale pracovním vězeňským, později specifickým sběrným táborem. Vězeňských pracovních táborů pro potřeby válečného hospodářství s lacinou pracovní silou vzniklo na území protektorátu velké množství. Většina z nich, na rozdíl od pietního místa Lety, není dnes nijak označena. Koncentrační vyhlazovací tábor ve výlučné správě SS mimo dosah trestního zákona, s propracovaným teroristickým státním systémem mučení a cíleného usmrcování vězňů v rámci zvláštního zacházení – sonderbehandlung, s jednotným zvláštním modelem vnitřní organizace a režimu, s typickým způsobem ostrahy ostnatým drátem a elektrickým plotem, se strážními jednotkami SS-Totenkopfverbände na území protektorátu nebyl ani jeden. V minimální míře zde působily pobočky velkých říšských koncentračních táborů. Např. v Panenských Břežanech působila malá pobočka Flossenbürgu. Koncentrační tábory sloužily rovněž pro ekonomické potřeby SS a německých koncernů a nelidské experimenty německé lékařské vědy.

Vězeňský režim a organizace pracovního vězeňského tábora v Letech byly nesrovnatelně volnější než v Dachau, Buchenwaldu, Mauthausenu, Sachsenhausenu, Ravensbrücku, Osvětimi (Auschwitz) a dalších ze 23 státních nacistických koncentračních táborů. Drastické a cílené mučení českých odbojářů v Mauthausenu nelze stavět na roveň se šikanováním vězňů v Letech ze strany některých protektorátních četníků, i když obojí je zavrženíhodné. Za celou dobu existence tábora v Letech nebyl žádný z vězňů zastřelen nebo ubit. Někteří dozorci podle dokumentů jednali s Cikány hrubě a okrádali je (za to byl dokonce první velitel tábora odvolán), jiní vězňům pomáhali. Z tábora v Letech se i propouštělo, což v případě koncentračních táborů se dělo jen výjimečně.

Termín „pracovní tábor“ v případě klasifikace tábora v Letech je neúplný a nepřesný. Lety byly pracovním vězeňským táborem neboli pracovním kárným, později pracovním sběrným táborem pro Cikány a necikány s „cikánským způsobem života“. Pouhé označení „pracovní tábor“ může vyvolat domněnku, že šlo o pracovní tábory pro nezaměstnané, které vznikly za druhé Beranovy autoritářské republiky. Pod vojenským dozorem v nich byli soustředěni dlouhodobě nezaměstnaní bez kvalifikace, kteří pracovali za plat na státem organizovaných stavbách (např. první dálnice), s jistým porušením svých občanských práv, ale bez cejchu asociálů. Letům odpovídal druhý, již cíleně represivní typ pracovního tábora, k němuž dala podnět rovněž Beranova krajně pravicová vláda svým nařízením ze 2. března 1939, které imitovalo sociální politiku Třetí říše. Tyto pracovní tábory neměly za účel likvidovat nezaměstnanost, ale internovat a „převychovávat“ k návykům trvalé práce „osoby práce se štítící“, tj. tuláky (dnešní terminologií bezdomovce), žebráky, kočovníky, podvodné podomní prodejce, nikdy nepracující kriminálně závadové osoby z povolání apod.

Vězeňské pracovní tábory pro asociály budovala protektorátní administrativa za nacistické okupace. Přihlédla k potřebám levné pracovní síly schwarzenberských lesních a zemědělských podniků i dalších vlastníků a v srpnu 1940 zřídila v Letech u Mirovic vězeňský pracovní tábor. Cikáni tvořili asi 10–25 % internovaných.

V roce 1942 se nacistická rasová vyhlazovací politika zaměřila také na cikánské obyvatelstvo. 10. 7. 1942 byl vydán výnos o „ potírání cikánského zlořádu“. Cikánskou otázku v protektorátu měla v kompetenci nacistická okupační správa (konkrétně ředitel kriminální policie v protektorátu důstojník SS Friedrich Sowa a další), která úkolovala protektorátní správu na pokyny z Berlína. Protektorátní úřady nemohly rasovou politiku vůči cikánskému obyvatelstvu protektorátu řešit, protože nacisty nebylo uznáno české árijství. Nicméně Němci využívali podřízenou protektorátní správu a její české zaměstnance k ostraze a provozu tábora v Letech, který byl změněn na sběrný tábor pro Cikány a necikánské kočovníky a tuláky. Tábor v Letech s převahou etnicky cikánského obyvatelstva byl v provozu jeden rok (od 2. 8 1942 do 6. 8. 1943).

V táboře byly soustředěny celé cikánské rodiny bez stálé práce, odděleně muži, ženy a děti. Vězňové byli ubytováni v nevhodných, nepodsklepených a kapacitně přeplněných letních dřevěných domcích. Byli nasazeni na stavbu silnice mezi vesnicemi Lety a Staré Sedlo, na lesní a zemědělské práce okolních velkostatků.  Během několika měsíců téměř všichni internovaní onemocněli následkem těžké fyzické práce, nedostatečné ubohé stravy, která odpovídala stravě v protektorátních vězeních v letech války. Největším problémem byla však hygiena, protože v táboře byl nedostatek vody. Hlášení civilních lékařů, kteří do tábora dojížděli, konstatují přetrvávající tělesnou špínu. O nápravu velitel tábora nedbal. Koncem roku 1942 a v roce 1943 v Letech vypuklo několik epidemií, zejména břišního a skvrnitého tyfu a chřipky, takže byla vyhlášena nad táborem karanténa. Vysoká úmrtnost postihla za těchto poměrů zejména novorozence a děti.

Před vypuknutím karantény se vězňové léčili v civilních nemocnicích, oplocení tábora bylo dřevěné, místy laťkovým plotem, ostraha při pracích mimo tábor byla minimální, takže docházelo ke snadným a častým útěkům vězňů. Uprchla čtvrtina z nich!

Vězeňský pracovní tábor v Letech byl podle vědecké interpretace místem utrpení a lidských tragédií, ale nebyl místem holocaustu. Jím se pro některé vězně z Let staly až koncentrační vyhlazovací tábory v Osvětimi (Auschwitz, Auschwitz-Birkenau), kam je pražská německá kriminální ústředna poslala jednotlivě za trest či ve dvou hromadných transportech „asociálů“ (4. 12. 1942, 7. 5. 1943). Zbylí vězňové byli při likvidaci infekcemi zamořeného tábora v Letech odesláni do moravského cikánského tábora v Hodoníně nebo do donucovacích pracoven v Praze-Ruzyni či Pardubicích. Část vězňů, převážně etnicky necikánského původu, byla propuštěna na svobodu.

Radikální aktivismus velmi často užívá metodu lhaní a přehánění v dobré víře. Např. americký literát Paul Polansky svého času v zápalu boje proti „latentnímu českému rasismu a českému holocaustu proti Cikánům“ neváhal do světa vypouštět výmysly o smrtících injekcích, s pomocí nichž byly zabíjeny v Letech cikánské děti, o pálení mrtvol. Slídil také po údajných podzemních plynových komorách v Letech. Nic z toho samozřejmě nebylo pravdivé, ale podobná literární fabulace nejakčněji a nejklipovitěji evokuje v myslích čtenáře mýtus o existenci vyhlazovacího „českého“ koncentračního tábora. Svého času Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu vyšetřoval „případ Lety“ a žádný zločin genocidy se v Letech neprokázal. Podobné stanovisko zaujali i historici z Historického ústavu Akademie věd (Historikové a kauza Lety, Praha 1999).

Je potřeba zcela jasně a otevřeně říci, že celý problém spočívá ve faktu, že problém cikánského tábora v Letech je naprosto zneužíván k osobnímu zviditelnění různých politiků a novinářů, kteří se nám snaží svou připosranou korektností vnutit fakt, že budou rozhodovat o čem se smí a o čem nesmí mluvit a kriminalizovat postoje postavené na svobodě projevu. Jde tu o okleštění základního práva daného nám demokracií. Podání trestních oznámení na pana Okamuru a Roznera je jasným fatálním příkladem, jak se tito lidé snaží zviditelnit. To ukazuje na jejich naprosto mizivou morální mravní hodnotu, kdy se neštítí právě utrpení lidí zneužít pro své aktivity.

ZNOVU OPAKUJI, ŽE TÁBOR V LETECH NEBYL MÍSTEM HOLOCAUSTU !!!

 

 

361 total views, 3 views today

Reklama
Insert Ads Here