Nemůžu si dovolit nové zuby, aneb jak se stát odvděčil důchodcům

Bylo mrazivé odpoledne 10. ledna. Ema stála na nádraží a vyhlížela vlak, který ji měl dovézt na odpolední směnu do práce. Ještě že jsem si vzala ty teplé kalhoty, pomyslela si. Rozhlížela se kolem sebe. Dnes jelo vlakem více lidí, většinou starší lidé. Třeba jedou někam na výlet.

Protože byla Ema všímavá ke svému okolí, zaregistrovala za sebou telefonní hovor. Nechtěla poslouchat, ale když slyšela, co stará paní říká, bylo jí najednou velmi smutno.

,,No, ale mě to pojišťovna nehradí, ty zuby. Hold asi budu muset být bezzubá. Na nové zuby nemám a půjčit si nemůžu. Mám okolo sebe jen stejně staré lidi, taky důchodce. Ti se bojí, že když mi půjčí, umřou dřív, než jim to stihnu vrátit.“ říkala ta stará paní.

Emu zamrazilo. Je možné, že v naší společnosti nemá starý člověk peníze ani na nové zoubky? pomyslela si Ema. Hovor však pokračoval.

,,Víte, já jsem se Vám ani nechtěla ozvat, nechala jsem telefon u kamarádky na nabíječce. Bylo mi nepříjemné si pro něj jít, protože mi doma odpojili elektřinu.“

Emu bodlo u srdce. Chtěla se otočit a promluvit s tou paní, ale přijel vlak a Ema neviděla, kam ta paní nastoupila. Ve vlaku o tom pořád přemýšlela a nemohla na to přestat myslet. Já už pracuji, bydlím u rodičů, co by mi udělalo, kdybych té staré paní nějak finančně pomohla? Kolik můžou stát takové zuby? Pomohly by jí ode mě třeba dva tisíce korun? Já nemám nic, co bych musela platit a ona to potřebuje. tyto myšlenky se jí honily hlavou.

Když vystoupila v cíli své cesty, očima hledala, která paní by to tak mohla být. Nevěděla jistě, jak vypadá, protože když telefonovala, stála za ní. Znala ale její hlas, a taky tušila, že měla červenou bundu.

Už to málem vzdala, když za sebou uslyšela ten hlas, o kterém si myslela, že je to ona stará paní. Váhavě se otočila a uviděla červenou bundu. To je ona, pomyslela si. Byla nervózní a nevěděla, jak starou paní oslovit. Ani, co jí řekne a jestli to bude vhodné. Lidé se asi neradi svěřují cizím lidem s jejich problémy, řekla si, klidně mě může poslat do háje. Ale když to nezkusím, bude mě to mrzet a vrtat mi to hlavou. Jdu na to. Dodala si odvahy a otočila se k staré paní.

,,Promiňte, můžu se zeptat, vy jste telefonovala, než jste nastoupila do vlaku?“ zeptala se. ,,Prosím? Já? Netelefonovala.“ Ema si myslela že se spletla, byla jsi však jistá, že je to ta paní. ,,Opravdu ne? V Bohušově?“ ,,Aha, ano, no ano, to jsem telefonovala. Proč?“ podezřívavě se na Emu podívala. ,,Víte,“ začala Ema a nejistě se usmála, ,,nic mi do toho není, ale slyšela jsem Váš hovor. Nechtěla jsem poslouchat, ale přišlo mi to strašně líto, víte, kdybych Vám mohla nějak pomoct…“

Smutně se na ni podívala. Měla nateklý obličej, jakoby po úrazu, i rty a některé zuby jí opravdu chyběly. Stará paní se rozesmála. ,,Jeminkote, Vy jste taková hodná, ne to ne, nemůžete mi pomoct. Já to nějak zvládnu, nebojte se.“ smála se a hladila Emu po ruce. ,,Když mi na sebe dáte nějaký kontakt, můžu Vám pomoct, nemám žádné výdaje.“ Ema měla slzy v očích. Stará paní měla také slzy v očích, ale jen se smála, jak je Ema hodná a opakovala, že to zvládne. Ema to nevydržela a starou paní objala.

,,Víte, já mám také starou babičku, mě by to nic neudělalo a Vám by to mohlo pomoct. Jak se Vám to vlastně stalo, tahle situace?“

Stará paní vzala Emu pod paží a krokem se vydaly po nástupišti. Paní začala vyprávět: ,,Naletěla jsem někomu no, jsem hloupá, ale já se z toho dostanu. Elektřinu nemám, protože teď jsem se po třech měsících vrátila z nemocnice, no sama vidíte, jak vypadám. Byla jsem v nemocnici, a tak jsem nemohla zaplatit. Proto mi ji odpojili.“ ,,Máte někoho, kdo Vám pomáhá?“ zeptala se Ema. ,,Ano,“ odpověděla stará paní, ,,mám rodinu. Hodně mi pomáhají i finančně. Zrovna k nim jedu.“

,,To je moc dobře.“ usmála se Ema. Mezitím došly na autobusové nádraží. Stará paní jela autobusem dál. ,,To bych si nikdy nepomyslela, že se mi něco takového stane.“ smála se stará paní. ,,Ale dávejte si pozor, jste až moc hodná, lidi toho zneužívají. I já jsem moc hodná a naletěla jsem.“ na chvíli se odmlčela. ,,Můžu se zeptat na Vaše jméno?“ ,,Ema. A můžu vědět to Vaše?“ ,,Květa.“

Autobus přijel na nástupiště, kde čekala Ema se starou paní. Stisknuly si ruce a rozloučily se. ,,Opatrujte se a moc Vám držím palce.“ řekla Ema. ,,Moc děkuju, Vám taky a buďte opatrná.“

Dveře autobusu se zavřely a autobus se rozjel. Ema ještě nějakou chvíli stála a přemýšlela o tom, co prožila.

Klidně mě mohla poslat do háje, že nemám co poslouchat cizí rozhovory, pomyslela si Ema, ale ona ne. Určitě musela mít dobré srdce, ale měla smůlu v životě. Proč musí lidé jako ona ve stáří živořit? Kolik je dalších lidí, kteří žijí na hranici chudoby a nemohou si dovolit cokoliv lepšího? Dokonce ani to standartní! Najednou dostala vztek.

Vztek na stát, který se nestará o své staré občany, kteří na něj dřeli spoustu let. Vzpomněla si na všechny ty nemocné, postižené děti, na které se pořádají sbírky, na které se sbírají víčka. Na ty děti, které si nemohou dovolit ani kolečkové křeslo, vše musí platit ze svého. Na ty nemocné a postižené, kteří jsou uschopňováni před úředníky, jsou jim kráceny peníze, ale přitom nejsou soběstační a potřebují pomoc. Přitom jdou miliardy na ty, co nikdy nehnuli ani prstem.

Ema zadoufala, že když už nic, tak starou paní alespoň potěšila. Byl to ale pro ni silný zážitek, a ona věděla, že na starou paní jen tak nezapomene. Přemýšlela o tom, že kdyby se takto o druhé zajímal každý, možná by nemuselo být tolik lidí v nesnázích. Tak jako tato paní. Otočila se a rozešla se rázným krokem vstříc dalšímu pracovnímu dni.

 

 

V této povídce byly změněny jména lidí a obce, za účelem zachování anonymity. Tuto reálnou situaci jsem však opravdu zažila.

za Mladé vlastence

Gabriela S.

34,439 total views, 1 views today

Reklama
Insert Ads Here

12 komentářů

  1. Nevím jak o děláte, ale moje žena má taky větší část zubů „vyndavací na háčky“ a stálo to celé skoro 80.000,-. Takže buď máte zázračného doktora, nebo nevím co máte za zuby, že to nic nestálo. Otázkou je také, co to vlastně za zuby máte. Píše se 21. století, zubař je standardní zdravotní ošetření s moderními technologiemi a Ústava stále praví, že zdravotnictví má být zdarma a světe div se, zadarmo u zubaře kromě středověku není nic a i ten středověký kovář, co trhal zuby, byl levnější. V Ústavě není nic u luxusu a ani o středověku a je normální, že by zdravotnictví podle vývoje technologii a moderních prostředků mělo nabízet normální v dané době standardní technologie. Podle vás je to ale luxus. Jakou to má logiku? Spíše jakou máte logiku vy?

  2. Já když čtu tyto příspěvky, tak mám smíšené pocity. I když nejsem ještě tak stará, mám už v puse asi 10 let vyndávací protézky na háčky. Nemusela jsem za ně nic platit, tak jen s podivem to tady vše čtu. Pokud si něěkdo nechce nechat vyndávací , tak ať si připlatí. Je to luxus, který nemusí být a pak se nemusí stěžovat

  3. Kdepak pane Tichy,nezavidim jim. Poloviny je mi vazne lito. Moje babicka ma duchod „jen“ 11tis a dostava prispevek na bydleni. Je to par stovek,ale na chodniku je nenajde. Jde jen o to si to vybehat. Bydli v 1+1. Tchyne je stastne v predcasnem duchodu a 2x rocne jezdi na dovolenou k mori. Ja od maturity krom par dni pracovala. Opravdu je to hodne individualni a ne vsichni jsou tak strasni chudaci.

  4. Nejvíc peněz? To se vám něco zdá, ne? Že mají největší nákupy? Komu by je asi tak kupovali, sami sobě? Pokud chodí dělat velké nákupy, starají se nejspíš o rodiny mladých, protože na to mají čas. Statisíce? Je normální, že důchodce bankám nevěří a světe div se, i při té bídě dokáží důchodci šetřit a mnohdy to šetří desítky let. Takže ještě mají hodně? Což vy asi neumíte, když dokážete takto nesmyslně argumentovat. V podstatě jim závidíte, že při bídě našetří skromností, závidíte, že mají větší byt než vy a závidíte, že si na to našetří. Nejspíše žijete konzumní způsob života a oni skromný způsob života. Také dli celý život a mají na to právo. Co děláte vy, smím-li se zeptat? Tak se jen koukejte dál na televizi, ale prosím, když budete komentovat, používejte mozek a nikoliv TV zpravodajství. A chcete byt 4+1? tak si ho kupte také, případně pronajměte. Nemyslím, že by byl nedostatek velkých bytů. Podle mne jenom závidíte. I když nemáte co závidět.

  5. Trochu blbost paní Andersová, nedělají se zadarmo, pouze při totálně vytrhané puse a klapačky, že byste je nedala ani psovi

  6. syty hladovemu neveri,zadarmo vam zuby neudelaji ,pokud musime mit mustky,udelaji klapacky to ano,ale jake kvality,s tim se pomalu nenajite.

  7. jsem na tom podobne,vsechny zuby mi nevytrhaji a za mustky chteji 16 tisic,potrebuji bryle dvoje,dalsi tisice,leky si platim ze sveho,ty co musim brat poj.plati jen smesnou castku,musim setrit na uhli,atd,pokud mate 8 tisic duchod,neusetrite,takze chodim bez zubu a ted budu jeste napul slepa,o invalidnim voziku se mi muze jen zdat.Nemam zadne dluhy a pujcky si jiz brat nebudu.V teto zemi to nemame jako invalidni a jeste stare vubec lehke, navic jeste kdyz ctu prispevky mladych,jak jim uzirame jejich penize,co nam odvadi na duchody.my jsme tvrde pracovali a take odvadeli dane na babicky a dedousky,ale nikdy jsme nebyli tak hruby,aby jsme jim toto rekli.Smutna doba.

  8. Je to smutne,ale kazda mince ma 2 strany. Bydlim ve vetsim meste a duchodci tu zabiraji drtivou vetsinu bytu 4+1 a casto tam ziji sami a stezuji si na vysoke vydaje. Do mensiho bytu nechteji. V obchodech maji nejvetsi nakupy taktez duchodci. A kdyz uz nejaky lupic nekoho prepadne nebo vykrade, tak si vybira obcany duchodoveho veku. Proc? Protoze jde na jistotu ze maji nrjvic penez a jedna se casto o statisice viz reportaze v tv. Ono to zas tak horke nebude. Nehazu je do jednoho pytle,ale jak zacal muj komentar-kazda mince ma 2 strany.

  9. Author

    Dobrý den, tak to není. Pojišťovna hradí pouze kompletní zubní náhradu. Dokud Vám zbývá jediný zub Váš, máte smůlu.

  10. Jenom chci k tomu napsat, že zuby se dělají zadarmo a každé 3 roky je nárok na nové. Nikdo nemusí brečet že na to nemá.

  11. Jo , a cikan přide a vše dostane zdarma , i leky .

  12. to je opravdu smutné. Mě se zase stalo v lékárně, kde jsem stála frontu na výdej léků, že stará paní, která si šla vyzvednout léky, měla platit doplatek asi kolem 1200,- Kč. Rozplakala se a téměř se sesypala. Říkala, že buď si vezme ty léky a nebo nebude půl měsíce jíst. Všichni ve frontě jsme se na ní skládali, aby si ty léky mohla vzít. Je to už nějaká doba, ale stále na ní myslím.

Comments are closed.