Pověst o věštbě Prahy

Byl kdysi čas, kdy budoucí hrady
se zrcadlily v očích věštců a věštkyň.
Budoucí sláva vrhala odlesk na jejich rty,
a slzy věštců oplakávali ještě velmi vzdálenou zkázu.
To mluvila ústy věštců a věštkyň lidská touha a lidský strach
všech živých, co žili pod oblohou bájí.

Stál kdysi dávno nad Vltavou,

hrad s dřevěnými hradbami a dřevěným roubeným palácem uvnitř hradeb. Později dostal jméno Vyšehrad. Stál na pravém břehu řeky, na vysoké skále omývané při úpatí nepokojnými vlnami. Hrad byl pevný jako vůle knížat, kteří v něm vládli.
Tu, říká se, sedal kníže Přemysl na kamenné knížecí stolici a přijímal s kněžnou Libuší zprávy z celé své země, tady rozsuzoval i dával rady. Pod jeho správou se země měnila stále rychleji. Husté lesy ustupovaly polím a mezi poli budovaly pilné ruce osady a tvrze a hrádky. Dobře radil svému lidu kníže Přemysl.

Jednou, když kníže Přemysl navštívil s kněžnou Libuší hrad Libušín, vystoupili spolu a s družinou na nejvyšší místo hradu. Byl večer a v záři zapadajícího slunce se prostírala na všechny strany krajina, ve které zanechalo stopy lidské dílo. Pole se střídala s osadami a pastvinami, les ustoupil k obzoru a držel tam stráž, jako sevřený šik. Oslňující slunce klesalo do lesa a stín hradu padal k východu.

Kněžna Libuše se obrátila k modrým a vlahým stínům postupující noci a náhle se všeho na zemi i v ovzduší zmocnilo veliké ticho.
Nikdo z družiny nepromluvil, vítr zatajil dech a ptáci, kteří do té chvíle prozpěvovali, zmlkli v korunách stromů. Kněžna vztáhla ruku k východu, a jako by se v mračnech a večerních parách dotýkala něčeho v dálce, pohnula jemně prsty a promluvila:

„Vidím veliký hrad a jeho sláva stoupá ke hvězdám. To místo leží ukryté v hlubokých lesích, od severu je chrání údolí potoka Brusnice, od jihu široká skalnatá hora. Řeka Vltava si razí cestu pod jejími svahy. Tam jděte a spatříte uprostřed hvozdu člověka přitesávajícího práh domu. Zde postavte hrad a nazvěte jej podle přitesávaného prahu Praha. A jako na prahu sklánějí i velcí páni hlavu, tak ji budou sklánět i před tímto hradem.“

Kníže Přemysl a družina hleděli tím směrem, ale viděli jenom postupující noc. Budoucnost v ní byla skryta jako drahokam v hoře.
Ještě chvíli mířila bílá ruka kněžny do daleka, potom od ní věštecký duch odstoupil a třpyt v očích pohasl.

A jako tomu bývá u proroků a básníků, když u Libuše nadšení umdlelo, probudilo se v těch, kdo ji poslouchali, a hned se začali chystat na cestu. S rozbřeskem nového dne vyrazili poslové na východ, aby našli místo, o němž mluvila kněžna. Narazili na údolí potoka i na skalnatou horu a vstoupili do hvozdu, odkud bylo slyšet pravidelné rány. Našli muže, který přitesával práh domu.

Nerozpakovali se a pustili se do díla. Káceli stromy, stavěli sruby, vršili val. Tak vyrostl na levém břehu Vltavy hrad Praha, dřevěný jako Vyšehrad, ale prostornější a výstavnější. Jméno Praha se rozběhlo od úst k ústům po celé zemi. Cizí kupci si je odnášeli do dalekých zemí.

 

Pražský hrad dnes

Pražský hrad je nejvýznamnější český hrad, který se nachází na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou v centru Prahy. Od roku 1918 je také sídlem prezidenta republiky.

Se svými rozměry – 570 m délky a 128 m šířky je jedním z největších hradních komplexů na světě. Je zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší starobylý hrad na světě a také je největší doposud obývaný hrad na světě.

Ostrožna Pražského hradu byla osídlena již v období neolitu. V asi 9. století se zde nacházelo hradiště.  Pomocí archeologických nálezů se však podařilo dokázat, že osídlení je starší, než dokládají písemné prameny. Ty zmiňují postavený kostel Panny Marie knížetem Bořivojem někdy po roce 885.

Přemyslovské hradiště bylo podobně velké jako dnešní rozloha hradu.

 

 

 

 

 

 

Za Mladé vlastence,

-Gabriela S.

 

 

Zdroje: Pověst: Kniha Čtení o hradech, zámcích a městech – Hrad nad Vltavou

Autor: Eduard Petiška

Obrázky: http://image.google.com

Pražský hrad: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%BD_hrad

 

1,546 total views, 2 views today

Reklama
Insert Ads Here