21. století – vítejte v cirkusu

21. století země plná prosperity aneb cirkus století 

Ale kdo tady vlastně prosperuje?
My? 

Spotřebiče a elektronika vydrží nula nula nic i když by taková pračka měla vydržet pětadvacet let. Lístek do kina pro rodinu stojí pro někoho skoro celodenní výdělek. Když se stavěla elektrárna Dukovany všichni tvrdili, jak bude levná elektřina a jak na tom všichni vyděláme.
No to jsme na tom vydělali panečku.
Až nám lezou oči z důlků.
Komu platíme ty palety za vodu nechápu, jestli Francouzům nebo komu, ale vážně nechápu, jak se to mohlo stát. Náklady na život jsou tak vyšroubované, že chce-li mít člověk rodinu, musí oba dva, muž i žena pracovat od rána do večera. Dnes už každá druhá maminka brzy po porodu začíná se snahou o podnikání, po nocích štrykuje fusakle a prodává je na fleru, nebo peče chleba, namísto toho, aby se šla normálně vyspat, nebo si šla hrát s dětmi, nebo prostě dělala něco normálního, to co k úloze maminky patří. Už začínáme být pomalu jako v Americe, kde ženě skončí šestinedělí a maže do práce, mimino se strčí levné chůvě, nebo komu, já nevím bůh ví komu. Myslím, že ještě pár let a máme to tu v plné polní, v půl roce dítěte maž do práce a bez řečí. Děcko mámu nepotřebuje, my potřebujeme otroky… Kdo v dnešní době zvládá nějaké koníčky, tak to je vážně machr na druhou. A když je zvládá, tak za většinu těch koníčků zaplatí taky tolik peněz, že za hodinu chvilky seberozvojové činnosti, které se říkává koníčky zase musí dřít celý den. Ano můžete opáčit, že v lese se nic neplatí, že se může jít zdarma na procházku někam do přírody, no všeho do času, s takovou se za pár let bude i v lese platit vstupné. Já vlastně vůbec smekám klobouk před každým koho toto baví. Opravdu mám k tomu velký obdiv. Obdivuju ty, kteří si každý druhý rok hezky pěkně šupajdí s nadšením pro nový telefonek za desítečku, sotva co splatili jeden. Obdivuju lidi, kteří si jdou každých pět let koupit novou pračku, ledničku, počítač, prostě každých 5-10 let obmění kompletně celou domácnost a vesele se radují jak jsou šťastní, jak si užívají svoji prosperitu. No co na tom, že tohle tempo je stojí zdraví i zdravý rozum. Antidepresivečka to spraví. Nebo flaška vína na spaní. To je jedno co, hlavně že se jede dál. Když jsem před před 15 lety poprvé vážně onemocněla, ty bolesti mi obrátily myšlení a pohled na svět. Najednou jsem tu stála a uvědomila si:

„Tak sakra, krucinál takhle ne. Co to tady vlastně dělám? Takhle já žít nebudu. Končím s tímhle povrchním způsobem života, já chci být zdravá a neprožít celý svůj život na práškách na hlavu, nebo na žlučník, bez žlučníku, dělohy, vaječníků, nebo bez čeho všeho ještě. Já na to kašlu, tohle já už dál nehraju. Odmítám vám dál už baštit, ty vaše telefony za desítku za dvacítku, odmítám dělat jen to, co vy chcete! „.

Vy paraziti.Vy manipulátoři.Vy, kdo tu taháte za nitky a ovlivňujete lidi a lidské podvědomí. Nutíte je žít jako otroky. Jako otroky, kteří od rána do večera dřou jen na vás.

A za zbytek té almužny, kterou jim necháte, jim nezbyde než se upít, nebo to vzdát nějak jinak – lehnout k televizi, k počítačovým hrám, k nějaké jiné úplně blbé zábavě. Nebo se rodinky chodí dívat do zoo na zavřená zvířata, jak tam trpí, protože nemají svobodu – to je taky dobrá zábava pro střední třídu s vymytými mozečky. Chodí se vlastně dívat sami na sebe, na zvířata, na otroky, na zvířata, která jsou zavřená na pár metrech a sedí a čučí a usmívají se na zpitomělé dětičky, které si s lízatkem v ruce užívají tygříka v kleci, který se už jen bezvládně válí bez života, protože ten tygr ví, že je vězeň – i ten hloupý tygr to ví, narozdíl od člověka.
Ale co na tom, to je zábava 21. století.
Otroci se chodí dívat na otroky. Potom přijdou domů a spokojení oslavují, jak si ten den krásně užili. A jdou spát a vůbec si neuvědomují, že jsou jako ten tygr v kleci, že vlastně můžou jen to, co se jim dovolí, jen to co se jim řekne.
Ráno si zajdou koupit nový model telefonu se čtyřmi foťáčky, odpoledne navýší o dalšího půl mega hypotéku a objednají si zahradního architekta, tomu dají půl milionu a tetelí se z nové moderní zahrady s vodotryskem.
V šedesáti letech je klepne pepka, ale i tak jsou šťastní, jak ten život pěkně prožili. Jak pěkně sloužili a živili všechny vyděrače světa. Jak celý život jenom kupovali to, co se jim zrovna řeklo…

„Tak na to já zvysoka kašlu. Chci normální svět, ve kterém jde o víc, než o nový model telefonu. Chci normální svět, ve kterém jde prostě o víc.
Ve kterém jde o život. Skutečný život. Bez těch nesnesitelných, nedůstojných a trapných hovadin.

 

Simona Lawandovská 25.1.2021

 958 total views,  1 views today

Reklama
Insert Ads Here