Co nechci slyšet od lékařů?

Nejsem lékař a proto spoléhám na lékařskou odbornost. Vy také? Vím, že v dnešní době není jednoduché uspokojit českého pacienta, mnohokrát jsem viděl lékařský personál šikanovaný pacienty, ale opravdu nechci slyšet od svých ošetřujících lékařů neurčité výrazy typu: NEVÍM, MOŽNÁ, ASI a jiné podobné výrazy spojené s mou léčbou. Takové výrazy rozčilují pacienta, který udělá dusno a doktor má horší službu.

„Už mi zase zkazili den, chci domů…“ říká si doktor, ale neuvědomuje si svou moc. Vždyť doktor může uspokojit naše nároky, nevědomost a tím zpříjemnit den.

První návštěva nemocnice po operaci…
Jedno brzké ráno, měsíc od zákroku, jsem byl pozván na pooperační kontrolu. Dorazily jsme 15min. před objednáním do plné čekárny lidí s různými potížemi.
S nataženou nohou v sádře jsem seděl na první plastové židli vedle dveří rentgenu. Všude v čekárně se rozléhalo tiché šeptání lidí, nářky staršího pána a sem tam oznámení, kdo jde k doktorovi/ce, ale nikdo ani jednou nevyzval k mé doktorce. Za nějakou dobu přišel zázrak. Sestřička vyzvala o doklady k naší doktorce. Hurá zajásal jsem, ale čekání pokračovalo ještě nějakou dobu. Otevřely se dveře rentgenu a ženský hlas nesrozumitelnou češtinou vyvolával jména.

Strach, že jsem přeslechl své jméno, mne přešel, „pan Tichý,“ ozvalo se ze dveří a v tu chvíli jsem věděl, že na mě nezapomněli. Proběhl rentgen a při oblékání jsem zaslechl své jméno znovu, „pan Tichý, je tu pan Tichý k paní doktorce?“ Neumíte si představit, jak rychle jsem se oblékl a o berlích doskákal do kanceláře doktorky.
Menší drobounká doktorka, kterou nebylo skorem slyšet mi vysvětlila: koncem listopadu půjdu na operci, jaká mne čekají vyšetření a další jiné novinky. Hlasitá sestřička mi mezitím sundala sádru a zbavila můj kotník stehů. Po krátkém hovoru s lékařským personálem, doktorkou a sestřičkou, jsme se domluvili, že operace proběhne v plné narkóze.
„Paní doktorko,“ promluvil jsem celý sinalý s pocitem na omdlení, „ty injekce na ředění krve si mám ještě píchat?“ a doktorka odpověděla asi nejlépe jak mohla…
„TO JE NA VÁS“ ale neřekla mi, podle čeho se mám rozhodnout a tak jsem ztratil chuť se nacokoli ptát. Má naděje na zodpovězení otázek byl můj praktický lékař.

Druhá návštěva nemocnice po operaci a „den D“ nástup k operaci. Středa…
V 8 ráno jsem měl mít nástup do nemocnice a přítelkyně chtěla jet také. Vezl nás její otec a měli jsme dobrou časovou rezervu. V nemocnici se zopakovalo nám všem známé dění, ze kterého jsem byl už minule celý rozrušený. Po více než hodině čekání jsem přišel na řadu. Nechtělo se mi na operaci, ale s pocitem smíření a nevyhnutelnosti jsme s přítelkyní vstoupily do ordinace.
Uvnitř ordinace jsem zůstal stát na berlích, protože pan doktor byl opravdu rychlý.
„Dnes nejdete na operaci, nemáme volná místa a proto přijďte zítra v osm ráno.“
„Prosím?“ ozvaly jsme se s přítelkyní překvapeně.
A pan doktor pokračoval ve svém monologu. „Nebo můžete jít až v pondělí AMBULANTNĚ bez celkové nárkózy. Ten zákrok je jen na pět minut. Umrtvěj vám kotník, naříznou nohu, vyšroubují šrouby a zašijí. To je celé, otázka pár minut a večer domů,“ a tak jsme se domluvili.

Třetí návštěva nemocnice po operaci a „den D“ nástup k operaci druhý pokus. Pondělí…
Pondělní ráno bylo těžké, dopravní situace nám nepřála, ale s přítelkyní jsme do nemocnice taxikem dorazili skoro včas. Milá usměvavá sestřička si převzala doklady a již jsme čekali na vyvolání. Jak jinak, z celého hejna čekajících pacientů přicházeli na řadu nejprve lidé s titulem MUDr. Pak jsme se dočkali i my. Vešli jsme do malé místnosti s přepážkou, kde si od nás pracovnice vzala lékařské zprávy a zkontrolovala údaje. Také si nám postěžovala i se svou kolegyní, že je málo zaměstnanců a mnoho práce na tolik pacientů.
„Takže za pár dní ho máte doma,“ říkala pracovnice mé zděšené přítelkyni.
„Jak za pár dní?“
„Vždyť jde na celkovou NARKÓZU,“ připomněla nám chybně pracovnice, „to tu bude minimálně přes noc.“
Vysvětlili jsme této pracovnici středeční změnu a ta se podivila. „Aha, tak ASI to budete mít ambulantně, na oddělení o tom asi vědí.“
Opustili jsme kancelář a v doprovodu sestřičky jsme byli předáni na oddělení v 6. patře. Kde jsme se dověděli od místní tmavovlasé sestřičky, kde budu ležet a další novinu, „a pan Tichý jde na zákrok ve dvě odpoledne pod celkovou NARKÓZOU,“
„Né,“ chtělo se mi křičet a tak všechny změny osvětlila má hodná přítelkyně.
Pak jsem byl uložen na pokoj číslo 2, kde jsem měl přečkat pár hodin do operace. Ještě než jsem si stihl sníst svačinu, dostal jsem zákaz. „A nic nejezte. Jen pro jistotu, MOŽNÁ nepůjdete ambulantně.“
Takových neurčitých termínů a vyjádření od nemocničního personálu mě děsilo. Začínal jsem získávat pocit, že levá ruka neví, co dělá pravá. Opravdu nehezká představa.
Chvíli jsem si četl, když se náhle zjevil na krátko střižený doktor. Přinesl mi papíry na podpis a zkontrolovat kotník.
„Kterou nohu budeme operovat?“ řečnická otázka doktora mě šokovala, vždyť měl mé papíry. Zvládl jsem jen mrkat v překvapení a odkrýt peřinu, „a NEVÍM, jak budeme operovat?“
„Vždyť jsem to už říkal,“ rozčiloval jsem se.
„Tak mi to prosím zopakujte,“ požádal trpělivě ten doktor a ohmatával kotník.
„Při první kontrole jsem se s paní doktorkou domluvil na celkové NARKÓZE, protože v nemocnicích a z injekcí omdlívám. Pan doktor, minulý týden ve středu, když odložil mou operaci, mi oznámil, že zákrok je na pět minut a bylo by vhodné ho provést ambulantně?“
Doktor přede mnou protáhl obličej, nadzvedl obočí a s překvapením se vtipným tónem zeptal.
„Aha, a který doktor vám řekl takovou věc?“
Možná jsem strašpytel, ale tohle nejde snášet navěky. Pocity, které se ve mě mísily mi říkaly, oni mi lžou a vymýšlí si. Chtějí mít snad prázdné lůžko a proto mi lhali? V tuto chvíli jsme se s novým doktorem znovu domluvili na ambulntním zákroku.
Doba polehávání, čtení a pokusů se vyspat se protahovala až do dvou hodin odpoledne. Nenajedený, žíznivý s neustálým pocitem, co bude, si pro mě přišla docela normálně vypadající sestřička v letech s blond trvalou.
„Vy nemáte andělíčka? Dojděte si zatím na záchod a já ho přinesu,“ s úsměvem zmizela.
Došel jsem si na záchod a byl jsem donucen si obléci to divné prostěradlo s otvory na ruce.
„Ale nechápu proč mi to dáváte, když jdu na ambulantní zákrok a pak půjdu domů.“
Sestřička se podívala do mých papírů a zamračeně kroutila hlavou. „To se pletete, vy tady budete spát, po celkové NARKÓZE si vás tu necháme minimálně do zítřka.“
„To je vtip,“ rozčílil jsem se na sestřičku, která nic netušíc přišla pro pacienta. „Tady ruka neví co dělá noha?“
„To je pravda,“ přiznala kriticky, „ale ASI se stala někde změna.“ Rozpohybovala mé lůžko a já si uvědomil, že neurčité výrazy lékařského personálu mě začínají bavit. Vyrazily jsme na cestu kamsi, kde jsem netušil co se bude dít.
U sesterny jsem do svého transportního týmu přijal další sestřičku a společně jsme frčeli na operační sál, kde mě čekala nějaká operace.
V místnosti s operačními lůžky, nazval bych tuto místnost čekárnou, jsme se zastavili a můj tým zjistil co se bude dít. Předali mne mému vrstevníkovi s pupkem, který mne zanechal ve startovním boxu, hned za dveřmi operačního sálu. Kolem poletovali nějací lidé v rouškách, smáli se a neustále mě ignorovali. Pak se u mě zastavil třetí člověk, kterého jsem se znovu ptal, „Dobrý den, vy mě budete operovat?“
„Ano, já budu operovat,“ odpověděl a tak jsem okamžitě hodnotil jeho gesta i charakter. „Z jaké strany máte šrouby?“ zeptal se mě.
„Copak vím, vždyť jsem spal?“ oznámil jsem mu. Další šokující zpráva od doktorů, kolik toho věděl o mé operaci. Nahlédl do mých papírů, pak si krátce prohlédl můj kotník a odešel. Pomocníci mne přesunuli na sál, kde se přeptali na údaje a vysvětlili mi co budou dělat.
„a to provedeme v celkové NARKÓZE,“ zakončili povídání.
„To NE,“ odporoval jsem z lůžka a posadil se. Povyprávěl jsem znovu všechny změny a můj doktor pro operaci odešel do prosklené místnosti, kde pochodujíc rozhazoval rukama a něco říkal. Nevím co ani komu, ale všiml si mě, jak ho zděšeně pozoruju a zmizel z obzoru. Vrátil se s příchodem nějaké doktorky, se kterou si potichu povídal.
„Takže jsem letěla z jednoho sálu na druhý zbytečně?“ zaslechl jsem doktorku, „Tak si jdu dát alespoň kafe.“ A začaly přípravy k operaci.
„Takže pane Tichý, ambulantně?“
„Ano, váš kolega, který mne vyšetřoval ve středu říkal, že je to na pět minut?“ sdělil jsem doktorovi.
„A který?“chtěl vědět a já byl znovu zděšený, jak dlouho budou operovat. „Nevadí, že nevíte, pak se podívám. Obecně může být na pět minut, ale v praxi rozhodně není,“ řekl upřímný doktor, ale mě se udělalo zle.
Než začala skoro hodinová operace společně jsme se zasmáli. Co nechci slyšet od doktorů jsou slova ASI, MOŽNÁ a NEVÍM.
Průběh operace? Bolelo to i přes umrtvení a hodiny v dohledu bych odstranil, protože se mi skutečně nelíbilo sledovat tikající vteřiny těch obrovských digitálních hodin.

Tento článek je krátkým shrnutím mých nedávných příhod. Nerad bych je opakoval a proto, až budu někdy příště chtít skočit z výšky, zamyslím se. Zamyslím se, zda jsem si dostatečně utáhl boty. :-)

Celé divadlo proběhlo v nemocnici Na Bulovce a přes mé rozčarování a mnohdy zděšení, jsem byl celkem spokojený. Starali se o mě dobře a s péčí.

Jindřich Tichý ml.

1,077 total views, 1 views today

Reklama
Insert Ads Here