! Hlasování v Radě bezpečnosti pro rezoluci odsuzující budování židovských osad na okupovaném Západním břehu Jordánu je další trapnou fraškou světové politické korektnosti bez ohledu na historické události…

 

Hlasování v Radě bezpečnosti pro rezoluci odsuzující budování židovských osad na okupovaném Západním břehu Jordánu je další trapnou fraškou světové politické korektnosti bez ohledu na historické události.

Blízký východ je po dlouhá desetiletí oblastí napětí, které často přechází ve válečné konflikty. Válka provázela už vznik státu Izrael v roce 1948, další boje přinesla v roce 1956 suezská krize a v roce 1967 šestidenní válka, v roce 1973 pak jomkippurská válka. I po uzavření míru mezi Izraelem a Egyptem však propukaly další konflikty, dvakrát, v letech 1982 a 2006 Izrael podnikl operace na území Libanonu.V centru konfliktu mezi židovským státem a arabskými sousedy je palestinská otázka. Palestinci se doposud svého státu nedočkali a stále za něj bojují, přičemž se mnohdy uchylují k teroristickým akcím.

V této rubrice se snažím, přátelé, přiblížit historii střetů od příchodu prvních židovských přistěhovalců do britské Palestiny přes vyhlášení státu Izraele a všechny války až do bojů v Libanonu v roce 2006. Doufám, že se mi podařilo zachytit také vývoj palestinského boje za samostatnost. Jeho součástí jsou i profily významných politiků a organizací.

Vytvoření státu Izrael v roce 1948 předcházelo více než padesát let snah sionistického hnutí o založení židovské země. Sionismus zformuloval na závěru 19. století vídeňský novinář Theodor Herzel. V knize Židovský stát se pokoušel řešit problém Židů vyznávajících své náboženství, kteří byli v křesťanských zemích ostrakizováni, ve městech museli žít v ghettech a od středověku se stávali terči pronásledování a pogromů jako národ, který nechal ukřižovat Krista, i když důvody byly mnohdy prozaičtější, Židé věnující se obchodu byli bohatší. Židům byly připisovány ty nejhrůznější zločiny, což přetrvávalo až do moderní doby, jak to dokazovala Dreyfusova aféra v Francii nebo u nás hilsneriáda. Herzel navrhl, aby se Židé vrátili do Palestiny a tam založili vlastní stát, který si budou sami spravovat.

První vlna židovských přistěhovalců přišla do Palestiny už v roce 1882. Židé, kteří se tam rozhodli usadit, si tam od arabských vlastníků koupili půdu, kterou začali sami obdělávat. Jejich příchod však vyvolal napětí, protože mnohdy si koupili od bohatých vlastníků půdu, na které už žili jiní lidé. Představitelé otomanské říše se však nových vlastníků zastali, protože dbali na dodržení práva.

Šanci na vznik samostatného státu však přinesla až první světová válka s ní spojený rozpad Otomanské říše. Dokud existovala, nebylo reálné, že by Židé mohli odtrhnout část jejího území a vyhlásit tam samostatný stát. Pro vznik budoucí státu Izraele byla velmi důležitá Balfourova deklarace z roku 1917. V ní britská koruna deklarovala podporu sionistickým myšlenkám a ideji založit na území Palestiny, která po první světové válce spadala pod správu Velké Británie, židovský stát. Balfourova deklarace vycházela z Sykes-Picotovy dohody z roku 1916 o rozdělení částí Otomanské říše. Francie měla převzít pod přímou správu Sýrii a Libanon, Velká Británie Irák a Zajordánsko, zatímco Saúdská Arábie a Jemen získaly nezávislost. Palestinu podle rozhodnutí Ligy národů z roku 1922 spravovali Britové.

Židé totiž Brity podporovali ve válce s Otomanskou říší, už u Gallipoli jim pomohl Siónský sbor mulařů a na konci války už pět tisíc Židů bojovalo pod vlastní vlajkou ve čtyřech praporech Královských střelců. Odchod Židů do Palestiny však mohl také řešit aktuální problém Londýna, jímž byl příliv židovských emigrantů z Ruska po revoluci.okazovala Dreyfusova aféra v Francii nebo u nás hilsneriáda. Herzel navrhl, aby se Židé vrátili do Palestiny a tam založili vlastní stát, který si budou sami spravovat.

Rostoucí příliv Židů vedl k prvním větším střetům s původními arabskými obyvateli, kteří bez půdy odkoupené Židy chudli. K prvnímu došlo 1. května 1921, další ostřejší přišel v roce 1929 po střetech u Zdi nářků na Chrámové hoře, která je posvátným místem jak pro židy, tak pro muslimy i křesťany. Většinou se jednalo o spontánní krátkodobé střety, mající ráz pouličních výtržností, na nichž se podílely jak nejmilitantnější sionistické kruhy, tak zchudlí Arabové.

Největší střet přinesla arabská vzpoura z let 1935 – 1939, která už nebyla jen náhlým výbuchem nespokojenosti a násilí, jenž by rychle utichl, ale představovala dlouhodobý střet, v němž se nakonec musela angažovat i britská armáda. Krizi způsobil marný pokus o povstání skupiny dvou set vyzbrojených mužů, které vedl Syřan Izzaddín Kassam. Protože bylo spiknutí prozrazeno, rozhodl se akci uspíšit a v první bitvě padl. V následujícím roce přišly další útoky a přepady, ale taky byla vyhlášena několikaměsíční stávka. Protest byl zaměřen proti trvající britské správě a přistěhovalectví Židů, jichž stále přibývalo. Ekonomická situace původních obyvatel, zejména rolníků, se zhoršovala, skončili často ve slumech, protože Židé zaměstnávali přednostně své souvěrce.

Když britská komise v roce 1937 navrhla rozdělit Palestinu na arabský a židovský stát, propukla další vlna násilí, které zasáhlo celou zemi, původní obyvatelé se cítili zraněni a Velké Británii nezbylo než nasadit armádu i letectvo a brutálně potlačit povstání. V Palestině měla na podzim 1938 Velká Británie 20 000 vojáků. Kompromis separátních jednání však neuspokojil ani jednu stranu. Řešení se odložilo, 3. září 1939 vypukla druhá světová válka a prioritou se stala obrana Velké Británie. Celosvětový konflikt se však promítl i do situace v Palestině, která se dále přiostřila. Arabové ještě před válkou začali vzhlížet k Hitlerovi, jakožto k nepříteli Velké Británie i Židů, jenž by jim mohl pomoci vymanit se z britského područí a vypudit přistěhovalce.

Samostatný Libanon byl vyhlášen 22. listopadu 1943, základy jeho samostatnosti však položila první světová válka, kdy se rozpadla Osmanská říše, jejíž součástí byl po čtyři staletí.

Po první světové válce jej spolu se Sýrií jako mandátní území Společnosti národů spravovala Francie. Ta v jeho rámci 1. září 1920 vyhlásila Velký Libanon a v roce 1926 pak Libanonskou republiku. Ta už nebyla součástí Sýrie, ale stále ji spravovala Francie.

Po pádu Francie v květnu 1940 spravovala Libanon kolaborantská vichistická vláda. Ta o rok později umožnila hitlerovskému Německu jeho území používat pro mezipřistání Messerschmidtů Bf-110 určených pro Irák, jež se obracel proti Britům. Britové se obávali, že by slabá vichistická vláda mohla ustoupit tlaku Německa a umožnit mu, aby Libanon i Sýrii obsadilo. Proto se rozhodli pro vojenskou akci.

Situaci komplikovala etnická a především náboženská roztříštěnost Libanonu. V té době polovinu jeho obyvatel tvořili maronitští křesťané. Křesťanství mezi libanonské Araby rozšířili křižáci, kteří ve středověku kontrolovali část země po dobití Arabského chalífátu seldžuckými Turky. Maronité si proto do ústavy prosadili, že prezidentem je vždy křesťan, premiérem sunnitský muslim a předsedou parlamentu drúz. Maronité se obávali tlaku ze strany muslimů, proto založili v roce 1936, kdy propuklo v Palestině arabské protibritské a protižidovské povstání, Falangu, která měla hájit jejich práva i silou.

Samostatný Libanon byl po volbách jednostranně vyhlášen  8. listopadu 1943 a 22. listopadu jeho nezávislost uznala Francie. Anglofrancouzská vojka však v zemi zůstala po celý zbytek druhé světové války. Poslední se stáhla v roce 1946.

Libanon se po skončení druhé světové války snažil ovlivnit politické uspořádání oblasti a zabránit vyhlášení Izraele. Jeho premiér vyzýval Arabskou ligu, aby zabránila rozdělení Palestiny a podpořil vznik Arabské osvobozenecké armády. Do ní se začlenila i libanonská vojska, která hned po vyhlášení Izraele 15 května 1948 překročila hranici a zaútočila na židovský stát. V bitvě u Sasy však byla 31. října 1948 vojska Arabské osvobozenské armády poražena a utekla do Libanonu. Do Libanonu také uteklo na 100 000 Palestinců.

Vyhlášení státu Izrael 14. května 1948 bylo důsledkem druhé světové války, ve které se Židé stali terčem bezprecedentní konečné likvidace ze strany nacistů. Než došlo k jeho vyhlášení, tak se situace v Palestině ještě přiostřila. Střety mezi arabským obyvatelstvem a židovskými přistěhovalci nabývaly po ukončení druhé světové války na intenzitě, protože sionisté se v roce 1946 rozhodli sáhnout po zbraních, do akcí se zapojily ilegální ozbrojené síly Hagany a Irgunu.

Členové ilegálního Irgunu vedení Menachemem Beginem spáchali atentát na hotel Král David v Jeruzalémě. Výbuch zničil jeho křídlo a zabil nejméně 58 lidí. Protože britská armáda neměla sílu konflikt zvládnout, masakry civilistů prováděly obě strany – Židé v Dir Jásínu a Arabavé v Guš Etzionu, rozhodli se Britové předat kontrolu nad oblastí Spojeným národům.

Valné shromáždění Spojených národů 28. listopadu 1947 přijalo návrh na rozdělení palestinské oblasti na dva státy, židovský a arabský, a na ustavení Jeruzaléma samostatným mezinárodním městem pod správou Spojených národů. Židé plán přijali, Arabové jej odmítli.

Boje mezi Araby a Židy vypukly okamžitě. Židé plánovali po vypršení britského mandátu vyhlásit samostatný stát, čemuž chtěli Arabové zabránit. V Jeruzalému propukly v noci z 30. listopadu bouře a byly přerušeny dodávky vody a potravin do města, které bylo několik týdnů obléháno. Propukly bouře v Haifě, odkud během března a dubna 1948 odešla většina Palestinců.

Hagana, která se stala základem budoucí izraelské armády, přešla od partyzánské taktiky k plánovaným operacím, aby otevřela průchod do Jeruzaléma. Začala také vystěhovávat Araby ze strategických míst. Obě strany podnikaly útoky na infrastrukturu, stavěly blokády na silnicích a ničily mosty.

Dne 14. května 1948 byl vyhlášen nezávislý stát Izrael. Za necelých 24 hodin vtrhly armády Ligy arabských států, tedy Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku na území nového státu s cílem připravit jej o jeho právě nabytou suverenitu. Ve střetu, který bývá v Izraeli označován jako Válka za nezávislost, dokázaly nově vytvořené, špatně vyzbrojené Izraelské obranné síly odrazit invazi v prudkých přerušovaných bojích, které trvaly celkem 15 měsíců do 20. července 1949

Dne 14. května 1948 byl vyhlášen nezávislý stát Izrael. Za necelých 24 hodin vtrhly armády Ligy arabských států, tedy Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku na území nového státu s cílem připravit jej o jeho právě nabytou suverenitu. Ve střetu, který bývá v Izraeli označován jako Válka za nezávislost, dokázaly nově vytvořené, špatně vyzbrojené Izraelské obranné síly odrazit invazi v prudkých přerušovaných bojích, které trvaly celkem 15 měsíců do 20. července 1949.

Útok zahájily egyptské a syrské jednotky za podpory egyptských tanků, letadel a dělostřelectva. Odřízly Izrael od přístupu k poušti Negev a okupovaly části území, jež mělo připadnout Izraeli. Egypt a Jordánsko tak nejen komplikovaly život novému státu Izrael, ale zablokovaly i vyhlášení Palestinského státu.

V nejtěžších okamžicích byla 11. června uzavřena dohoda o přerušení bojů, která vypršela 8. července. Během ní se izraelská armáda dokázala restruktualizovat, zahrnula do svých řad i příslušníky ilegálních organizací, jako byla Hagana, a také získala zbraně.

Další dohoda o příměří platila od 19. července do 15. října. Příměří skončilo, když sionisté zabili zmocněnce OSN, hraběte Bernadotteho. Izraelci v dalších bojích dokázali otevřít cestu do odříznutého Jeruzaléma a z okolních měst vyhnali řadu Palestinců. V okolí Tel Avivu také zlikvidovali několik palestinských vesnic. V centrálním Izraeli už nezůstali žádní Palestinci. Tehdy se ale zrodil problém s palestinskými uprchlíky.

Po ní boje pokračovaly a Izrael dále postupoval, získat zpátky Negevskou poušť i přístup k Akabskému zálivu a nakonec pronikl až na egyptské území na Sinaji. Obsadil i území původně náležející Palestincům (část Gazy, Západní část Jordánu včetně západní části Jeruzaléma a většinu Galileje).

Zbytek území, kde měl vzniknout Palestinský stát, obsadilo Jordánsko, které získalo Západní břeh Jordánu a východní část Jeruzaléma včetně starého města, a Egypt, pod jehož správu připadlopásmo Gazy.

V prvních měsících roku 1949 Izrael vyjednával pod záštitou Spojených národů jednotlivě s každým státem z nepřátelského tábora (kromě Iráku, který rozhovory s Izraelem odmítl). Jednání skončila dohodou o příměří, žádný ze států ovšem Izrael neuznal. Pobřežní roviny Galileje a celá Negevská oblast zůstaly Izraeli.

Budování Izraele naráželo na vážné bezpečnostní problémy. Dohoda o příměří z roku 1949 byla neustále napadána. Situace se zhoršila, když byl v Egyptě v roce 1954 svržen král Farúk a do čela státu se dostal Násir, který se orientoval na Sovětský svaz, odkud dostával zbraně. Izraelským lodím byla znemožněna plavba Akabským zálivem a Suezským průplavem. Sinajský poloostrov se proměňoval v obrovskou vojenskou základnu Egypta. Izrael se začal obávat, že na něj Egypt plánuje další útok. Proto se domluvil na dodávkách zbraní z Francie. Jestřábi jako Moše Dajan tvrdili, že Izrael by měl podniknout preventivní útok dříve než bude čelit dalšímu napadení, zpočátku však neuspěli.

V červenci 1956 egyptský prezident Násir znárodnil Suezský průplav. Byla to odpověď na neochotu západních států pomoci s financováním Asuánské přehrady. Británie a Francie, které vlastnily část akcií průplavu, vyslaly do Středozemního moře válečné lodě. V srpnu podaly návrh, aby byl průplav spravován společností, kterou by vlastnily všechny země, jež jej využívají. Egypt tuto myšlenku zavrhl, a tak obě země obrátily svou pozornost k vojenskému řešení situace, uzavřely tajnou dohodu s Izraelem, podle níž by Izrael pronikl přes Sinaj až k Suezskému průplavu.

Izraelští vojáci zahájili 29. října útok na Egypt a za necelé čtyři dny postoupili až k Suezskému průplavu. Den po zahájení útoku, 30. října daly Velká Británie a Francie Izraeli i Egyptu ultimátum na ukončení vojenských operací včetně požadavku stáhnutí vojsk z území 16 km podél Suezu. Když to Egypt odmítl, Británie a Francie jeho postoj považovali za důvod k jeho napadení. Britské a francouzské jednotky den na to bombardovaly letecké základny Egypta s cílem zničit jeho vzdušné síly. USA společně se Sovětským svazem odsoudily počínání Británie, Francie i Izraele, přesto 5. listopadu Británie s Francií zaútočily na Egypt a rychle získaly kontrolu nad severní částí Suezského průplavu. Zesílenému nátlaku USA a Sovětského svazu Velká Británie a Francie ustoupily; ve Fort Said přistály jednotky Spojených národů. Britové s Francouzi dostali měsíční lhůtu na stažení svých jednotek. Izraelské jednotky ale zůstaly na Sinaji po dlouhé měsíce. Poslední se stáhly pod tlakem USA a OSN až v březnu 1957. Hranice mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji byly poté monitorovány vojsky OSN.

Egypt dosáhl všech svých cílů. Mezinárodní plavba v Suezském průplavu však byla na dlouhou dobu omezena, neboť na dně průplavu zůstalo na 40 vraků.

V suezské krizi se v roce 1956 Libanon neangažoval, přesto ovlivnila dění v zemi. Země cedrů totiž nepřerušila styky se západními státy, které se v útoku angažovaly. Pobouřila tím egyptského prezidenta Násira. Maronité neodmítali anglofrancouzský útok na Egypt, zatímco muslimové Egypt podporovali. Když na počátku roku 1958 Sýrie a Egypt vytvořily Spojenou arabskou republiku (SAR), libanonští muslimové v čele s premiérem Rašídem Karámím chtěli, aby se k ní Bejrút připojil, což křesťané odmítali.

květnu 1958 byla vyhlášena generální stávka, kterou podporovali muslimští politici. V červnu se Libanon obrátil  s protestem na Radu bezpečnosti OSN, že je pod tlakem SAR. Prezident Camille Chamoun nakonec požádal o pomoc USA. Mezitím v Iráku podnikla v červenci vojenská klika orientovaná na Moskvu převrat, při kterém byl zabit král Muri as-Said, jenž spolupracoval s Američany. Americký prezident Dwight Eisenhower vydal rozkaz 6. flotile, aby se připravila na vylodění americké námořní pěchoty v Libanonu v duchu vlastní doktríny, jejímž cílem bylo zabránit šíření komunismu. Měl totiž pocit, že irácký převrat byl zosnován v Moskvě. O den později se v Libanonu v rámci operace Modrý netopýr vylodila americká námořní pěchota, která se nesetkala s žádným odporem. Přesto se vyloďovali další a další vojáci, až jich bylo v Libanonu 14 000. Obsadili mezinárodní letiště i většinu hlavního města Bejrútu kromě muslimské čtvrti Basta, kde došlo k drobným střetům. Vojáci se po dohodě s novým prezidentem Fuadem Šihábem do konce září stáhli.

Po válce o Suezský průplav v roce 1956 zesílily snahy Palestinců o vytvoření palestinské organizace, která by napomohla vzniku palestinského státu. U její kolébky stál Jásir Arafat, který vyrůstal v Gaze a byl členem Muslimského bratrstva i ozbrojené složky velkého muftího Hadži Amina Hussejního. V roce 1955 začal studovat v Káhiře a založil Generální svaz palestinských studentů. Jako jeho zástupce se objevil i v roce 1956 na setkání Mezinárodního svazu studentstva v Praze, kde si poprvé nasadil kufíju.

V roce 1957 odcestoval do Kuvajtu, kde založil s několika dalšími lidmi Výbor pro osvobození Palestiny přejmenovaný později na Fatah. Vzorem mu byla alžírská Fronta národního osvobození. Počátkem 60. let Alžírsko na své půdě  také umožnilo výcvik ozbrojené složky Fatahu.

Fatah však potřeboval ukázat svou sílu v samotné Palestině. Jako protiváhu Fatahu totiž byla v roce 1964 ustavena v Káhiře Organizace pro osvobození Palestiny /OOP/, kterou podporoval Násir a jež záhy začala hrát prim v palestinském boji za svobodu. Její charta popírala platnost vzniku Izraele a zdůrazňovala nutnosti osvobození Palestiny.

Sýrie však na konci roku 1964 umožnila Fatahu, aby z jejího území podnikl útoky na Izrael. Teprve třetí akce ze 14. ledna 1965 a čtvrtá z 28. února se podařily a získaly Fatahu podporu v arabských zemích. Přispěly však také k zostření napětí mezi Sýrií a Izraelem, jež vedlo k řadě stupňujících se potyček na společné hranici. Syřané ostřelovali izraelská města na severu a nakonec se boje přenesly i do vzduchu. Eskalující se napětí vedlo k Šestidenní válce, zahájené 5. června 1967.

Fatah OOP do roku 1968 bojkotoval, když ji uznal, Arafatovi se podařil mistrovský tah – stanul v jejím čele, protože Fatah měl velkou podporu a hlavně ozbrojenou složku o síle 15 000 mužů, největší v rámci OOP

V roce 1967 proti sobě opět stanuly Izrael na jedné straně a Egypt, Sýrie a Jordánsko na straně druhé. Arabské armády navíc podporoval Irák, Kuvajt, Saúdská Arábie, Súdán a Alžírsko. Válka, kterou zahájil překvapivý úder Izraele na egyptská letiště, trvala 132 hodiny a 30 minut. Drtivé vítězství přineslo Izraeli velké územní zisky..V dubnu 1967 se opět střetla izraelská a syrská vojska, 7. dubna v letecké bitvě Izraelci sestřelili šest syrských migů a sedm hodin ostřelovali syrské pohraniční pozice. Sýrie si stěžovala, že Egypt, s nímž měla smlouvu o vzájemné obraně z roku 1966, nezasáhl. Egypt proto rozmístil větší počet svých vojsk na sinajské hranici.

Když izraelský parlament vyjádřil ministerskému předsedovi Levi Eškolovi podporu pro zahájení případné války, egyptský prezident Násir na to reagoval v rozhlasovém projevu 16. května 1967: „Existence Izraele trvá už příliš dlouho. Vítáme izraelskou agresi. Vítáme bitvu, na kterou jsme dlouho čekali.“ Násir vyhlásil, že se chystá bojovat s Izraelem za práva Palestinců. Ještě týž den Egypt vyzval mírové jednotky Spojených národů, aby opustily Sinaj. OSN souhlasila 18. května. Tiranskou úžinu zablokoval Egypt 28. května. Od dva dny později dotlačil jordánského krále Husajna, aby se k němu přidal. K paktu arabských zemí se 4. června připojil Irák. Jeho prezident Rahma Atref jasně vyjádřil: „Naším cílem je vymazat Izrael z mapy.“

Izrael se snažil situaci nevyostřovat. Nevyhlásil ani úplnou mobilizaci, i když se obával okamžitého útoku. Pod tlakem opozice se ale nakonec utvořila v Izraeli vláda národní jednoty a do čela resortu ministerstva obrany se postavil radikál Moše Dajan. Náčelníkem jeho štábu byl Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra byl Šimon Peres. Jedním z vrchních velitelů podílejících se na chystaném útoku byl i Ariel Šaron.

Přestože americký prezident Lydon Johnson varoval Tel Aviv před jednostrannou akcí, ráno 5. června izraelské stíhací bombardéry podlétly radarový deštník a na egyptských letištích zničily 400 letadel. Bleskovým útokem Izrael dobyl pásmo Gazy i Sinaj, které náležely Egyptu. Jordánsko však nejen ostřelovalo Jeruzalém, ale dobylo část města včetně budovy OSN. Izrael varoval krále Husajna, aby se stáhl. Když tak neučinil, dobyly Izraelské obranné síly Jeruzalém i se západním břehem Jordádnu. Protože během prvních dní ostřelovala syrská děla města na severu Izraele, rozhodl se Izrael navzdory námitkám některých politiků i Moše Dajana dobýt Golanské výšiny. Po jejich obsazení Izrael souhlasil 10. června s ukončením bojů.

Za cenu 700 mrtvých ovládl Izrael území o rozloze přes 60 000 kilometrů čtverečných, což je třikrát více, než byla rozloha samotného Izraele. Přineslo mu to však řadu problémů. Dostal se do mezinárodní izolace, protože nenaplnil rezoluci OSN č. 242, která jej vyzývala ke stažení z okupovaných území a k uzavření trvalých mírových smluv s protivníky. Řada států přerušila s Tel Avivem diplomatické styky. Francie, která byla hlavním dodavatelem vojenské techniky, vyhlásila zbrojní embargo. A problém s Palestinci se stal vnitropolitickou otázkou, protože Palestinci žili na nově okupovaných územích.

Konflikt však 10. června 1967 neskončil, přešel v pokračovací válku, pro niž byly typické letecké boje a dělostřelecké přestřelky, ale žádné velké pozemní operace vedoucí k územní ziskům některé ze stran.

Ta začala 21. října 1967, kdy dva raketové čluny egyptského námořnictva potopily izraelský torpédoborec Ejlat. Urputné byly především letecké boje. Izrael se potýkal s embargem ze strany Francie, zatímco Egypt zásoboval nejnovější technikou včetně protiletadlových řízených střel Sovětský svaz. V Egyptě také působili sovětští specialisté včetně pilotů. Teprve nově domluvené dodávky amerických zbraní pomohly Izraeli udržet si vojenskou převahu.

Kromě Egypta se v konfliktu, který skončil  7. srpna 1970, angažovalo především Jordánsko, ale zapojilo se do něj i obyvatelstvo okupovaných území. Tam zůstalo 90 procent Palestinců usazených v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Velice špatná ekonomická situace na okupovaných územích i řada diskriminačních opatření zvyšovala nenávist Palestinců vůči Izraeli a rostla popularita palestinských odbojových skupin v čele s OOP, v jejímž čele stanul Jásir Arafat a kterou uznaly všechny arabské země. Palestinci se už také nemuseli přizpůsobovat politice vlád arabských zemí, protože všechna palestinská území okupoval Izrael.

Poté, co Jordánsko v roce 1970 vyhostilo 00P ze svého území, se normalizovaly vztahy mezi ním a Izraelem, i když ani s ním nebyla uzavřena mírová smlouva.

Počátek sedmdesátých let přinesl novou formu boje Palestinců – letecké pirátství, jež si vyžádalo stovky obětí. Teroristické akce vyvrcholily roce 1972 bezohledným útokem na izraelské sportovce na mnichovské olympiádě. Při akci zemřelo jedenáct izraelských olympioniků.

Porážka v šestidenní válce zatlačila arabské země do defenzivy. Palestinci se proto opět uchýlili k partyzánským akcím. Jejich účinek byl však malý, jen málokdy se jim podařilo zaútočit alespoň na nově okupovaných územích, natož v samotném v Izraeli. Izraelská odveta přitom byla tvrdá, jak se ukázalo už v roce 1968 při útoku na uprchlický tábor Karáma v Jordánsku. Jordánský král Husajn si uvědomoval, jaké nebezpečí pro jeho režim představují palestinští bojovníci a v září 1970 je vyhnal ze země.

Zatímco Fatah se snažil zaměřovat na akce v Izraeli, menší a slabší Lidová fronta pro osvobození Palestiny podnikla od roku 1968 do konce šedesátých let celou řadu teroristických akcí, při nichž se zaměřovali zejména na únosy letadel a to nejen strojů izraelské společnosti El Al, ale třeba i na britské nebo německé, či zahájili palbu do cestujících na letištích v Izraeli i v Aténách, kde také do letadla vhodili granát. Pomyslným vrcholem teroristických aktivit byl Mnichov.

Osm členů teroristické skupiny Černé září o půl páté ráno 5. září přelezlo plot Olympijské vesnice. Vyzbrojeni kalašnikovy vnikli do bloku 31, kde byli ubytování izraelští sportovci. Tam narazili na vzpěrače Moše Weinberga a trenéra boxerů Josepha Romana. Prvního zabili a druhého zranili, protože však nebyl ošetřen, také zemřel. V nastalém zmatku se několika izraelským borcům podařilo uniknout, ale devět se stalo rukojmími.

Teroristé požadovali propustit dvě stě vězněných Palestinců, většinou teroristů. Izraelská vláda jim odmítla vyhovět, aby se terorismus nestal formou vymáhání požadavků. Teroristé naopak zase nevyhověli nabídce vyměnit zadržované sportovce za německé dobrovolníky a odmítli i peníze. Němci proto připravovali záchrannou operaci. Doufali, že teroristé přijmou nabídku i se sportovci odletět do Egypta, a tak je dostanou z Olympijské vesnice, kde nemohli zasáhnout. Ve 22:06 teroristé, kteří několikrát odložili lhůtu, do kdy mají být splněny jejich požadavky a zatím žádného z devíti rukojmí nezabili, skutečně opustili Olympijskou vesnici, nasedli do vrtulníků, které je převezly na letiště. Němci však začali střílet příliš brzo, takže únoscům došlo, že jsou v pasti. Při druhém chaotickém útoku policie v 1:05 jeden z Palestinců hodil granát do jednoho vrtulníku a další začal střílet do druhého vrtulníku. Všech devět sportovců zemřelo.

O čtyři roky později však přišel soumrak únosců letadel. Příslušníci Lidové fronty pro osvobození Palestiny spolu se členy německé teroristické skupiny Baader Meinhofová unesli 27. června 1976 stoj Air France letící s 250 cestujícími z Izraele přes Atény od Paříže. Letadlo zamířilo do Ugandy, kde přistálo o den později. Část rukojmí propustili, ale Židé na palubě zůstali. Ugandský prezident Idi Amin dal únoscům zbraně a poskytl jim na ochranu vojáky. Ani ta však nepomohla. Izrael vyslal na ugandské letiště do Entebe speciálně vycvičené komando dvou set mužů, kteří osvobodili zbylé rukojmí. Jen tři z nich zahynuli spolu se sedmi únosci a dvaceti ugandskými vojáky. Komando také zničilo několik ugandských vojenských letadel.

Šest let po drtivé porážce v šestidenní válce se arabské země pokusily o vojenskou odvetu s cílem porazit Izrael a získat zpět ztracená území i hrdost. Nový egyptský prezident Anvar Sadat se sice nejprve pokoušel o diplomatické řešení, obrátil se na amerického prezidenta Richarda Nixona, když však diplomacie nepřinášela rychlé výsledky, dal přednost vojenskému řešení. Plán byl pečlivě připraven a zpočátku také přinášel úspěch.

Útok egyptských a syrských vojsk podporovaný Iráčany a Jordánci začal ve 14 hodin v nejsvatější den židovského roku, na Jom Kippur (Den usmíření), který připadl na 6. října 1973. Pro Izrael byl velkým překvapením, protože jeho zpravodajská služba selhala a nedodala o něm žádné informace.

Egypt bez problémů překročil Suezský průplav a rychle postupoval Sinají, kde se mu podařilo překonat Bar Levenovu linii, pás izraelských betonových bunkrů na jeho pobřeží. Akce byla považována za nejzdařilejší obojživelnou výsadkovou operaci od vylodění v Normandii. Syřané podobně rychle pronikli do hlouby Golanských výšin. Izrael ustupoval na obou frontách a ministr obrany Moše Dajan žádal ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou o souhlas s použitím taktických jaderných zbraní, nebylo jich však třeba.

Po týdnu přišel izraelský protiútok, který pomohly umožnit rychlé dodávky zbraní, zejména letadel z USA. Klíčový však byl úspěšný plán Izraele, který nezačal vytlačovat egyptské síly ze Sinaje, ale Ariel Šaron podnikl riskantní protiútok, překročil Suezský průplav a odřízl egyptskou armádu. Následoval rychlý postup na Káhiru. Na syrské frontě pak mířil Izrael na Damašek.

Příměří sice bylo vyhlášeno 22. října, ovšem Izrael je plně nerespektoval a zastavil svůj rychlý postup na egyptské hlavní město až 24. října. Mezitím však vzrostlo napětí mezi USA a Sovětským svazem, který pohrozil intervencí a zahájil částečnou mobilizaci výsadkových sil a jejich přesun do Alexandrie, na což USA odpověděly posílením Středomořské flotily a hrozbou přímého angažmá v oblasti. Současně ale tlačily Izrael, aby dodržoval vyhlášené příměří.

Situaci nakonec vyřešila RB OSN, která rozhodla o vyslání mírových jednotek do oblasti. Další dva roky trvala oddělená jednání Izraele s Egyptem a Sýrií, jejichž vyústěním byla dohoda o neútočení a židovský stát se stáhl z části území dobytého během války.

Přestože po počátečním úspěchu Egyptu hrozila jedna z nejtvrdších porážek, tanky s davidovou hvězdou stály sto kilometrů od Káhiry, nakonec však Sadat získal zpět Sinaj. Byl ochoten jednat, a to dokonce separátně bez ohledu na ostatní arabské země, což v roce 1975 pobouřilo Sýrii. V roce 1977, kdy Káhirou zmítaly hladové bouře, podnikl cestu do Jeruzalém a připustil, že útok byl chybou. V roce 1978 byly v americkém Camp Davidu dojednány mírové dohody mezi Izrael a Egyptem, které byly podepsány v Bílém domě 26. března 1979. Anvar Sadat a Menachem Begid dostali Nobelovu cenu míru. Egypt získal zpět Sinaj, odkud se Izrael stahoval ve čtyřech etapách do roku 1982, ale dočkal se opovržení ze strany Arabů, kteří dohodu viděli jako zradu panarabské věci. Sadat za ni zaplatil životem, když  ho 6. října 1981 zabil atentátník ze skupiny islámského džihádu.

Kromě rozpadu jednotné arabské fronty, která měla fatální dopad na Palestince, však jomkippurská válka přinesla ještě jeden tragický důsledek pro světové hospodářství, a tou byla ropná krize. Arabské země produkující ropu z organizace OPEC se překvapivě shodly na společném postupy, zavedly limity těžby a zvedly ceny, což vyvolalo ve většině západních zemí ekonomickou krizi. Zprovoznění suezského průplavu zablokovaného do roku 1967 to jen stěží mohlo vyvážit.

Občanská válka v Libanonu vypukla v roce 1975, nešlo však o konflikt dvou stran, střetávalo se jich v něm více. Angažovali se i Palestinci. Patnáct let dlouhé střety, které si vyžádaly na sto tisíc obětí, záhy přesáhly i charakter čistě občanské války. Přímo se v něm angažovali dva sousední státy, Sýrie a Izrael. Situaci se však snažili ovlivňovat i Íránci, kteří stali u zrodu hnutí Hizballáh. Do bojů byly zataženy i jednotky mezinárodního společenství, které měly dohlížet na klid zbraní mezi asi 40 milicemi.

Na vzrůstu napění měli značný podíl Palestinci, jichž působilo v polovině sedmdesátých let přes tři sta tisíc. Prvních sto tisíc  palestinských uprchlíků přišlo do země už v roce 1948 po vyhlášení státu Izrael a po první arabsko izraelské válce, jíž se Libanon účastnil. Další do země přišli pro šestidenní válce z roku 1967, kdy Izrael ovládl Sinaj a Golanské výšiny. Od roku 1968 také Palestinci podnikali z libanonského území sporadické útoky na Izrael. Jejich počet narůstal a intenzita sílila po černém září 1970, kdy Jordánsko vyhnalo Organizaci pro osvobození Palestiny ze svého území. OOP se přestěhovala do Libanonu a na jeho jihu začala budovat podobný stát ve státě, jako to dělala v Jordánsku.

Nejprve se Palestinci střetávali s místními socialisty a komunisty, ale brzy i s místními obyvateli, kteří se cítili Palestinci utlačování, Nespokojení byli především křesťané. V polovině sedmdesátých let stáli na jedné straně křesťanští falangisté a na druhé palestinští uprchlíci, sunnitští muslimové a drúzové. Ve vzájemných bojích zahynulo až padesát tisíc lidí a dvakrát tolik jich bylo zraněno. Země zůstala prakticky bez centrální vlády a její ekonomika byla boji zcela rozvrácená.

U počátku války stálo několik útoků. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975 na autobus převážející členy Falangy ze mše v Bejrútu. Zemřeli při něm čtyři lidé. Předák Falangy Pierre Džamáíl z útoku obvinil Palestince. Několik hodin poté falangisté zaútočili na autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora. Zahynulo jich 27. Záhy poté zachvátily Bejrút střety mezi falangisty a Lidovou frontou za osvobození Palestiny.
Situace se vyostřila příští rok, když 18. ledna falangisté zaútočili na Palestince žijící v Karantině, chudinské bejrútské čtvrti. Zahynulo tam přes tisíc lidí. Dva dny poté palestinští bojovníci obsadili křesťanské město Damour, kde ničili budovy, zejména křesťanský hřbitov a kostel. Asi tři stovky obyvatel postříleli.

Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přišlo na 40 000 syrských vojáků, kteří měli ukončit boje a ochránit maronity před útoky palestinských sil. Libanonský velvyslanec u OSN si 14 října stěžoval na postup palestinských bojůvek, které terorizují obyvatelstvo, unášejí Libanonce i cizince. Křesťané spolu se Syřany vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Říjnové příměří však dlouho nevydrželo a v roce 1977 propukly další boje, přičemž Syřané se nakonec přidali na stranu muslimů.

Bojovníci z Organizace pro osvobození Palestiny podnikali z jihu Libanonu partyzánské akce také proti Izraeli. Tel Aviv se rozhodl zakročit poté, co 11. března jedenáct členů Fatahu proniklo do Izraele po moři a unesli dva autobusy na cestě mezi Haifou a Tel Avivem. Nakonec proti nim zasáhla armáda. Zabito bylo 34 cestujících, 76 jich bylo zraněno.

Armáda židovského státu o síle 25 000 mužů 14. března 1978 překročila v rámci operace Litání hranice a obsadila  jih Libanonu, aby zabránila dalšímu ostřelování severu Izraele raketami. Pronikla až k řece Litání. Kvůli bojům z jihu Libanonu uteklo na sto tisíc obyvatel. Operace si vyžádala asi 200 obětí.

Na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN 425 a 426 se červnu izraelské jednotky stáhly a  v oblasti se začaly rozmisťovat vojáci mezinárodního společenství UNIFIL. V rozporu s rezolucí RB zde ale zůstali palestinští bojovníci. Protože šest tisíc příslušníků mírových sborů nedokázalo efektivně kontrolovat aktivity milicí, Izrael předal oblast do rukou spřízněné křesťanské Jiholibanonské armády majora Saada Haddáda.

Napětí na izraelsko-libanonské hranici se opět vyhrotilo na počátku osmdesátých let. Organizace pro osvobození Palestiny která měla v Libanonu asi 15 až 18 tisíc svých bojovníků,  porušovala příměří z roku 1978 – pokračovala v ostřelování Izraele. Izrael v odvetu podnikal nálety na Libanon i na Sýrii, jejíž vojáci v roce 1981 bojovali s maronitskými falangisty.

Situace se vyostřila po několika atentátech a útocích na jaře 1982. Krize vyvrcholila v půlce roku, 3. června se pokusila palestinská teroristická skupina abú Nidala zabít izraelského velvyslance ve Velké Británii Šloma Argova. V následujících dvou dnech podnikl Izrael nálety na pozice OOP a na Bejrút. Palestinci odpověděli raketovým útokem, 6. června proto překročily izraelské pozemní síly na třech místech hranici s Libanonem a zahájily operaci Mír pro Galileu. Obsadily třetinu Libanonu včetně města Tyr. O týden později obklíčil Izrael Bejrút, kam ustoupilo 11 500 členů OOP a 2 700 syrských vojáků. Snaha Sýrie o protiakci se nepovedla, ve velké letecké bitvě v údolí Bikáa sestřelili 11. srpna izraelští piloti přes 80 syrských letadel.

Protože obklíčení Bejrútu ze strany Izraele trvalo, nejvyšší představitel OOP Jásir Arafat se rozhodl pro evakuaci svých bojovníků. Pod dozorem mezinárodních sil bylo z Bejrútu evakuováno do 1. září na 12 000 palestinských bojovníků, kteří si mohli ponechat své zbraně.  Bejrút opustil i Jásir Arafat, 30. srpna odjel do Tunisu, kam se přemístil hlavní stan OOP.

Ani odchod palestinských bojovníků však mír nezajistil, v srpnu zvolený křesťanský prezident a velitel Falangy Bášir Džamáíl zahynul 14. září, když vybuchla bomba v sídle Falangistické strany. Falangisté se rozhodli pro odvetu, na území kontrolovaných Izraelem vtrhli do palestinských uprchlických táborů Sabra a  Šatíla, kde povraždili stovky Palestinců, možná jich byly až 3000.

Kvůli tomu byl tvrdě kritizován i ministr obrany Ariel Šaron a náčelník štábu Rafael Eitan, falangisté Palestince zmasakrovali na území kontrolovaným Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Oba navíc den po atentátu bez souhlasu kabinetu rozhodli o obsazení západní části Bejrútu. V Izraeli se konaly protiválečné demonstrace a vyšetřující Kahanova komise učinila za masakr politicky zodpovědného právě Šarona.

Mezinárodní společenství se snažilo napětí urovnat. Do země, v jejímž čele stanul Báširův bratr Amín, se vrátily mezinárodní jednotky. Pokračovala i jednání o příměří a 17. května 1983 Libanon, Izrael a USA podepsaly dohodu o izraelském stažení, které bylo podmíněno odchodem syrské armády, což ovšem Sýrie odmítla. Pod syrským tlakem Libanon dohodu v roce 1984 vypověděl. Stahování izraelských jednotek, zahájené v srpnu 1983 však pokračovalo. Poslední izraelské jednotky odešly z Libanonu v roce 1985, židovský stát si ale až do roku 2000 ponechal desetikilometrové nárazníkové pásmo při hranicích, protože pokračovaly střety na hranicích, především s militantním Hizballáhem, jenž nahradil OOP.  Izrael v nich podporoval křesťanskou Jiholibanonskou armádu.

V polovině 80. let se těžiště napětí přesouvá z převážně mezistátních vztahů do roviny Izrael – Palestinci. Napětí se vyhrotilo, protože Izrael rozšířil budování osad na okupovaných územích, na Západním břehu Jordánu mělo do roku 1986 bydlet na sto tisíc osadníků. Budování osad souviselo s příchodem židovských emigrantů ze Sovětského svazu. V červenci 1980 vyhlásil Izrael Jeruzalém nedělitelným hlavním městem Izraele.

Zoufalá situace v uprchlických táborech nahrávala militantním protiizraelským skupinám a v roce 1987 vypuklo na okupovaných územích povstání, intifáda, kterou ukončily až mírové dohody z Osla, kdy si izraelský premiér Jicchak Rabin podal ruku s představitelem Palestinců Jásirem Arafatem.

Intifáda zahrnovala především demonstrace, zapalování pneumatik, vrhání kamenů a další pouliční násilí v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu. I když v pozadí intifády stály tři hlavní organizace: OOP Hamas a Islámský džihád, snažily se vyvarovat příliš násilných akcí, jež by mohyl být označeny za teroristické.

Symbolicky nejvýznamnějšími akcemi v rámci intifády, která se od dřívějších protestů lišila svojí šíří, dlouhým trváním a intenzivním zapojením islámských radikálních skupin, bylo kamenování izraelských bezpečnostních sil a civilistů, které často prováděli mladí muži a chlapci. Izrael se snažil intifádu potlačit nasazením policie a armády, uzavřením univerzit, deportacemi a omezením ekonomických aktivit. Avšak sjednocená palestinská veřejnost získala poprvé za 40 let od vzniku Izraele politickou i symbolickou moc. Izrael se postupně přiklonil k vyjednávání.

Po volebním vítězství Strany práce v roce 1992 byla zastavena výstavba židovských osad na okupovaných územích, legalizováno OOP a 13. září 1993 v Bílém domě podepsána mírová dohoda, jejímž základem byla „výměna území za mír“. Její součástí bylo ustavení částečné palestinské samosprávy v pásmu Gazy a oblasti Jericha.

Naděje na mírové řešení však netrvaly dlouho, i když Arafat a Rabin převzali Nobelovu cenu míru. Proti dohodám se postavili židovští radikálové. Osadník Baruch Goldstein zastřelil v následujícím roce 29 muslimských poutníků v hebronské hrobce Makpela. V roce 1995 byl premiér Jiccak Rabin  zavražděn židovským fanatikem. Mírový proces se zastavil v roce 1996 po nástupu pravicové vlády Likudu. Mezi Palestinci začala hrát stále větší roli radikální hnutí Hamás a Islámský džihád , které trvají na likvidaci Izraele.

Odchod palestinských bojovníků z Libanonu v srpnu 1982 neznamenal konec bojů v zemi zmítané občanskou válkou. Mír nezajistil ani návrat zahraničních vojáků po atentátu na nového prezidenta Bášira Džamáíla, 14. září 1982, kterého ve funkci o šest dnů později nahradil jeho brat Amín. Země byla rozdělená na vzájemné soupeřící zcela nesmiřitelné frakce, které měli dost sil pro další boje. Střetávaly se nejen mezi sebou, ale útočily na mezinárodní síly, které ze země vypudily.

Po odchodu OOP se iniciativy chopili šíité podporovaní z Íránu, ať už to byl Amál, založený v roce 1974 či nově vznikající Hizballáh, jehož zrod inspirovala islámská revoluce v Íránu a ve kterém zřejmě působili přímo členové íránských revolučních gard. Šíité se radikalizovali po izraelském vpádu, kvůli němuž z jihu Libanonu uprchlo na tři sta tisíc lidí, především šíitů.
.
Šíitští bojovníci podnikli řadu krvavých útoků. V dubnu 1983 útok teroristů částečně zničil americké velvyslanectví v Bejrútu, přičemž zahynulo na 50 lidí. Při dalším velkém atentátu na kasárna zabila bomba 23. října v nákladním automobilu na 241 příslušníků americké námořní pěchoty. Neumírali však jen Američané, atentát si vyžádal i životy 60 francouzských vojáků.

Právě útok na kasárna vedl v roce 1984 k odchodu zahraničních jednotek z Libanonu. Krize v zemi se přitom prohloubila, v únoru se  zhroutila libanonská armáda a 5. března Libanon pod tlakem Sýrie vypověděl dohodu s Izraelem. Armáda židovského státu se přesto z Libanonu stáhla. Odsun ukončila v roce 1985, nadále okupovala jen desetikilometrové nárazníkové pásmo při hranicích, aby zabránila ostřelování území Izraele raketami. Izrael však nadále podporoval jiholibanonskou křesťanskou armádu majora Saada Hadáda, protože falangisté nebyli dost silní, aby dostali pod kontrolu šíitské milice útočící na židovský stát.

Hlavní boje se však odehrávaly mezi jednotlivými libanonskými frakcemi. V tzv. Válce kampů se snažil šíitský Amál, jenž měl vazby na Sýrii, vytlačit ze země Palestince, kteří tam žili v uprchlických táborech. Současně útočil na sunnitské bojůvky blízké Palestincům.

Na počátku 1987 se boje přenesly do hlavního města. Amál se střetával s Palestinci, drúzy a levicovými skupinami, které načas ovládly většinu západní části Bejrútu. V únoru 1987 proto do libanonského hlavního města vstoupila syrská vojska, která chtěla dostat pod kontrolu milice jednotlivých frakcí. Po jejím příchodu propukly střety mezi Hizballáhem na jedné straně a Amálem a syrskými vojáky na druhé.

Proti Syřanům také tvrdě vystoupil generál Michel Aún, jehož Amín Džamaíl po atentátu na premiéra Rašída Karamího z 1. června 1987 pověřil vedením prozatímní vlády, neboť v zemi nebylo možné uspořádat svobodné volby. Maronita Aún požadoval úplný odchod všech zahraniční vojsk, jak zbytku izraelských sil z jihu, tak početného syrského kontingentu.

Aún v únoru 1989 dokonce zahájil boje se Syřany, ale nikdo se k němu nepřipojil. Napětí dále vzrostlo, když 22. listopadu 1989 zahynul při atentátu nově zvolený prezident René Moawas podporovaný Syřany. Aún se podařilo porazit až v říjnu 1990, kdy se spojili přední libanonští politici včetně Džumbláta, Harírího a Lahúda a syrské letectvo za podpory USA podniklo útok na prezidentský palác. Poražený Aún musel 13. října odejít do francouzského exilu.

Občanská válka v Libanonu skončila, když se k mírové dohodě z Taifu v listopadu připojili šíité. Syrská vojska však v zemi zůstala až do roku 2005 a Izrael do roku 2000 dál okupoval nárazníkovou desetikilometrovou zónu na jihu Libanonu.

Druhá intifáda, zvaná též Intifáda Al-Aksá, začala v 29. září 2000 a trvala čtyři roky. Vyvolala ji návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě, která patří ke třem nejsvětějším místům muslimů. Následovaly demonstrace rozehnané střelbou. Kvůli rostoucímu násilí v prosinci odstoupil premiér Ehud Barak a nové volby v roce 2001 vyhrál Šaronův Likud, přičemž byla nastolena tvrdší linie, jež znamenala opuštění Barakových plánů na navrácení Golanských výšin a rozdělení Jeruzaléma.

Druhá intifáda byla krvavější a přinesla řadu sebevražedných atentátů na území Izraele, při nichž umírali nevinní lidé. Terčem jsou cestující v autobusech i nakupující v obchodních střediscích nebo děti.

Odvetou byly razie v uprchlických táborech jako v Džanínu v dubnu 2000 a blokáda palestinských území, protože palestinská samospráva nedokáže zabránit pronikání  sebevražedných atentátníků přes hranice Izraele.

Izrael také přišel s tvrdou odplatou za atentáty, kdy rodinám atentátníků srovnal se zemí dům. Začal také útočit na špičky organizací, jež podnikají útoky v Izraeli, především na vysoké představitele Hamásu a Islámského džihádu. Cílem však nebyli jen velitelé, plánující a provádějící útoky na Izrael, ať už jeho ostřelování raketami Kásam nebo pomocí sebevražedných atentátníků. Terčem byli i nejvyšší představitelé těchto organizací. Tunová bomba zabila 23. června 2002 šéfa vojenského křídla organizace S. Šihádu, přičemž zemřelo 14 lidí včetně 9 dětí. Obětí útoku se stal v březnu 2004 i poloslepý invalidní duchovní vůdce Hamásu Ahmad Jásín . Řízená střela ho zasáhla cestou z mešity. V dubnu byl zabit i jeho nástupce Abd al-Azíz Rantísí.

Z bezpečnostních důvodů také začal v roce 2001 budovat Izrael kolem svého území bezpečnostní bariéru. Ta částečně stála i na palestinských územích. Palestinci se obávali, že práva ona by mohla představovat budoucí hranice palestinského státu a protestovali proti ní.

Krizi se snaží řešit Spojené státy, v roce 2003 izraelský premiér Ariel Šaron podepisuje Bushem navržený plán míru na Blízkém východě nazvaný Cestovní mapa. Izrael podpisem formálně uznal právo Palestinců na vlastní stát, jenž měl být vyhlášen v roce 2005. Plán se však nedařilo plnit. Palestinská samospráva nedokázala zabránit útokům na Izrael a Izrael chtěl úpravy hranic. Proto se Šaron rozhodl pro jednostranné řešení situace.

Konec občanské války v Libanonu však nepřinesl konec střetů na libanonsko-izraelské hranici. Podle dohod z Taifu sice měly odzbrojit všechny milice, ovšem Hizballáh to odmítl s tím, že Izrael nadále okupuje nárazníkovou zónu na jihu země. Spolu s levicovými guerillami pokračoval v boji proti židovskému státu. Hizballáh  pokračoval v ostřelování Izraele raketami. Občas se konflikt eskaloval, v roce 1996 málem přerostl ve válku. Při operaci Hrozny hněvu zahynulo sto padesát Libanonců a dalších 350 jich bylo zraněno. Izrael hlásil 62 raněných.

Střety se přiostřily poté, co 30. března 1996 dva Libanonce pracující na vodárenské věži zabila izraelská střela. Hizballáh odpověděl salvou dvaceti raket. Smrt čtrnáctiletého libanonského chlapce, kterého zabila bomba u silnice, byla záminkou k dalšímu ostřelování Izraele. Hizballáh na něj vypálil 9. dubna 30 střel, které zranily šest lidí.

O dva dny později Izrael zahájil operaci Hrozny hněvu, která měla zabránit dalšímu ostřelování. Podnikl při ní přes tisíc náletů na cíle v Libanonu, zejména na stanoviště odpalovacích ramp a infrastrukturu, aby zabránil Hizballáhu v útocích. Zasaženy byly i dvě bejrútské elektrárny. Dva dny po spuštění operace Izrael přistoupil k blokádě Bejrútu, Sidu a Tyru. Z jihu země uprchlo nejméně 300 000 lidí.

Operace musela být ukončena poté, co izraelské dělostřelectvo 18. dubna zasáhlo ve městě Kána post OSN, v němž se ukrylo 800 libanonských uprchlíků. Dělostřelba zabila 186 civilistů a zranila čtyři fidžijské vojáky OSN.

Izrael a USA sice  obvinily Hizballáh, že použil uprchlíky jako lidské štíty, když z jejich blízkosti začal odpalovat rakety. Izrael však ztratil podporu pro další operace. Dohoda o příměří byla uzavřena 27. dubna. Izrael však nadále okupoval desetikilometrové nárazníkové pásmo u hranic Libanonu s Izraelem.

Okupace skončila v květnu 2000 za vlády Ehuda Baraka, kdy se izraelští vojáci stáhli, neboť se shromáždila křesťanská jiholibanonská armáda, kterou roky podporoval proti šíitům. Jiholibanonská armáda zkolabovala v lednu poté, co Hizballáh zabil velitele její západní brigády Agla Hašíma, jenž měl na starosti vedení operací.

Urychlené stažení Izraelců, které skončilo 25. května, bylo považováno za vítězství Hizballáhu, který ani poté neodevzdal své zbraně. Konzervativní síly v Izraeli je proto tvrdě kritizovaly, židovskému státu to však zajistilo mezinárodní podporu.

Naděje na vyhlášení samostatné Palestiny přinesl rok 2005. Izrael se v polovině srpna se začal jednostranně stahovat z pásma Gazy , kde mělo domovy 8500 osadníků. Poslední izraelský voják Gazu opustil 12. září, tím skončila osmatřicetiletá okupace tohoto území.

Proti plánu izraelského premiéra Ariela Šarona   do poslední chvíle protestovala část osadníků i radikální Židé. Aby Šaron svůj plán vůbec prosadil přes odpůrce ve vlastní straně Likud, musel se spojit ve vládě s opoziční Stranou práce Šimona Perese .

Počátkem února se po čtyřech letech setkali palestinský prezident Mahmúd Abbás, který nahradil ve funkci zesnulého Jásira Arafata , a izraelský premiér Ariel Šaron. Dohodli se na vzájemném příměří: Palestinci ukončí násilí a Izrael vojenské akce. Izrael předá do palestinských rukou správu nad pěti městy na Západním břehu Jordánu .

V červenci zesilovaly střety izraelských pořádkových sil s ortodoxními Židy, kteří odmítali stažení a snažili se proniknout do pásma, aby zabránili odchodu osadníků. Stovky obyvatel nakonec odešly dobrovolně, ale polovina původního počtu, asi 4000, se rozhodla vzdorovat. Osadníci dostali ultimátum odejít do 16. srpna. Následující ráno nastoupili vojáci a začali osady vyklízet násilím. Při evakuaci bylo nasazeno na 40 000 vojáků a policistů.

Při samotném vyklízení se odehrávaly srdcervoucích scény, kdy vojáci museli násilím odvádět rodiče s dětmi z jejich domů i vyvádět osadníky ze synagog. Na protest proti stažení se na jihu Izraele upálila 54letá žena.

Premiér Šaron v televizním projevu se smutkem v hlase přiznal, že ani on nemůže sledovat záběry z nucené evakuace bez pláče. „Zlomilo mi to srdce, když jsem to viděl.“ Znovu ale obhajoval své rozhodnutí. „Věřím, že přes všechny těžkosti z toho vyjde Izrael silnější.“ Osadníky a radikály vyzval, aby neútočili na ozbrojené složky. „Útočte na mě. Já jsem za odsun odpovědný.“

Evakuace skončila 23. srpna. Po evakuaci následovala demolice domů. Odsun skončil 12. září, vojáci stáhli vlajku a uzavřeli přechod Kisufim. Do opuštěných osad vtrhly tisícovky triumfujících Palestinců, kteří zapalovali synagogy a rozbíjeli to, co zůstalo v troskách osad.

Ani odchod osadníků však neukončil střety. Dva týdny po odchodu militantní hnutí Islámský džihád a Hamás začala z území Gazy opět ostřelovat Izrael raketami Kásám. Izrael v odvetě provedl několik náletů na cíle v pásmu.

Další problém přinesly volby na palestinských územích, v nichž v lednu 2006 překvapivě zvítězil radikální Hamás , který Izrael a USA označují za teroristickou organizaci. Protože Hamás neuznal Izrael a nevzdal se násilí, přestali Palestinci dostávat podporu ze zahraničí.

Přes postupnou stabilizaci situace zůstávaly v Libanonu syrské jednotky. Poslední se stáhly po skoro třiceti letech v dubnu 2005, když Damašek splnil rezoluci rady bezpečnosti OSN číslo 1559. Stažení bylo důsledkem cedrové revoluce, kdy se moci v Libanonu chopili protisyrsky orientovaní politici.

Aktivizaci protisyrských sil vyvolal atentát na bývalého premiéra Rafíka Harírího, který kritizoval Damašek. Silná nálož, která explodovala u Hotelu svatého Jiří 14. února 2005, zabila spolu s Harírím další dvě desítky lidí a zranila 120 osob. Harírí byl zavražděn v době, kdy v zemi narůstalo napětí. Už 1. října 2004 se stal terčem atentátu premiér Marván Hamade, ten však vyvázl.

Atentát na Harírího pobouřil Libanonce, v Bejrútu se konaly demonstrace, jichž se účastnily desetitisíce lidí. Největších z masových protestů od roku 1990 se účastnili Libanonci všech vyznání. Smrt Harírího sjednotila roztříštěné politické spektrum. Na manifestacích zaznívaly požadavky na odchod syrských jednotek a demisi prosyrských politiků včetně prezidenta Emila Lahúda.

Většina Libanonců byla jasně přesvědčena, že za smrtí Harírího stály prosyrské síly. Prsty syrských a libanonských tajných služeb v atentátu prokázalo i vyšetřování komise OSN.

Protesty vedly 28. února 2005 k pádu vlády prosyrského premiéra Umara Karámího, demonstranti však požadovali více – odchod Lahúda i Syřanů. Tlak z Libanonu nakonec donutil syrského prezidenta Bašára Asáda, aby splnil rezoluci OSN 1559 z prosince 2004, podle níž se měla zcela stáhnout z Libanonu všechna syrská vojska. Jejich odchod oznámil 2. března, o tři dny později sdělil, že začíná přesun syrských vojsk do údolí Bikáa při syrsko-libanonských hranicích, který začal 7. března a trval do konce měsíce. Stažení urychlila Rada bezpečnosti OSN, která počátkem března pohrozila Damašku, že pokud se nestáhne, bude čelit sankcím, které postihnou i vývoz ropy ze země. V dubnu syrští vojáci začali opouštět Libanon. Poslední tři stovky odešly 26. dubna. Tím skončila skoro třicet let dlouhá přítomnost syrských vojsk v zemi.

Ne všichni však stažení vítali. Na protest proti odchodu syrských vojsk uspořádal šíitský Hizballáh už 8. března velkou demonstraci, jíž se účastnily statisíce lidí. Obvinil USA a Izrael že se vměšuje do libanonských záležitostí. Manifestace ukázala, že Libanon není jednotný, což potvrdila vlna pumových atentátů. Jejich terčem se nejprve staly křesťanské oblasti Libanonu. Výbuchy zranily desítky lidí, exploze v Kasliku z 23. března si vyžádala i jeden lidský život.

Klid nepřinesly ani květnové volby, z nichž vzešla nová, prozápadně orientovaná vláda premiéra Fuáda Siniury, jenž byl ve vládě Rafíka Harírího minuistrem financí. Volby vyhrála protisyrská Aliance 14. března spojující sunnitské, drúzské a křesťanské strany, vedl ji Harírího syn Saad. Silné pozice také získalo Svobodné vlastenecké hnutí navrátivšího se Michela Aúna. Do parlamentu se však dostali i šíité z hnutí Amál a Hizballáh.

Atentáty však pokračovaly i po volbách. Jejich terči se stali protisyrští politici a novináři, 2. června bomba v autě zabila zakladatele novin An Nahár Sámira Kasíra, 21. června byl zabit bývalý předseda komunistické strany George Haví, 12. prosince byl zavražděn novinář a právník Gebran Tueni, který se do vlasti vrátil z Francie.

Atentát však byl spáchán 12. července i na odstupujícího ministra obrany Eliase Murra, napojeného na Sýrii. Z útoku vyvázl se zraněními, dva lidé ale při atentátu zemřeli.

Napětí v Libanonu se opět vyostřilo koncem roku 2006 po skončení války s Izraelem. Hizballáh, který nebyl poražen, se pokusil získat v Libanonu větší pozice. Vyvolal politickou krizi, když z ní odešli šíitští ministři, Sinuira však tlaku neustoupil, i když Hizballáh pořádal v Libanonu masové demonstrace a v lednu 2007 vyhlásil generální stávku.

Dalším obětí politicky motivovaných atentátů se stal 21. listopadu 2006 křesťanský ministr průmyslu Pierre Džamáíl z Falangy, syn Amína Džamáíla.

V červenci  vypukla válka Izraele se šíitským libanonským hnutím Hizballáh. Konflikt trvající 34 dny si vyžádal na 1300 mrtvých, především na libanonské straně. Izrael ovšem nedosáhl vytčených cílů, i když po leteckých útocích přistoupil k pozemní ofenzívě. Nepodařilo se mu ani osvobodit dva své vojáky, které unesl militantní šíitský Hizballáh, a kvůli nimž boj zahájil. Hizballáh, který se houževnatě bránil a zasypal Izrael stovkami raket, neutrpěl zdrcující porážku a značnou část své síly si uchoval, válku proto považoval za své vítězství.

Boje byly velmi prudké a rozsáhlé. Hizballáh odpálil 3970 raket. Izraelské letectvo uskutečnilo na 15 500 vzletů, z nichž deset tisíc připadalo na bojová letadla. V Libanonu bombardovalo na 7 000 cílů.  V bojích padlo 119 izraelských vojáků, střet si vyžádal také životy 44 izraelských civilistů, zraněno bylo 1 350 civilistů a 400 izraelských vojáků.

Na libanonské straně zahynulo 1 191 osob včetně čtyř příslušníků mírových sil UNIFIL. Zraněno bylo 3 600 osob včetně osmi příslušníků UNIFIL. Izrael uvedl, že zabil 500 – 800 příslušníků Hizballáhu, ten však přiznal ztrátu pouhých 250 svých bojovníků.

Konflikt začal 12. července, kdy Hizballáh oznámil, že zadržuje dva izraelské vojáky, které unesl při přepadu izraelského postu. Další tři vojáky při útoku zabil. Izraelci se rozhodli útočníky pronásledovat, ovšem jejich tank padl do nepřátelské léčky, najel na nálož, která ho zneškodnila, což si vyžádalo další čtyři mrtvé. Osmý voják Izraelských obranných sil zahynul v přestřelce.

Útok Hizballáhu byl nečekaný, od roku 2000, kdy se Izrael stáhl z jihu Libanonu, panoval na izraelsko-libanonské hranici relativní klid, jen párkrát do roka přerušený přestřelkami. Větší napětí panovalo po vítězství Hamásu v lednových palestinských volbách mezi Palestinskou samosprávou a Izraelem, které vyvrcholilo 25. června, kdy skupina devíti Palestinců včetně příslušníků Hamásu unesla izraelského vojáka Gilada Šalíta, což vedlo k invazi Izraele do Gazy.

Proč se Hizballáh rozhodl vstoupit do konfliktu, není zcela jasné. Spekulovalo se, že šíitské hnutí podporované Teheránem mělo takto odpoutat pozornost od krize okolo íránského jaderného programu. Vyloučit však nelze ani snahu šíitského Hizballáhu zviditelnit se v palestinské otázce, kde vůdčí roli v posledních letech převzal neméně radikální nicméně sunnitský  Hamás. Podíl na aktivizaci Hizballáhu mohla mít i složitá vnitropolitická situace Libanonu po odchodu syrských vojsk, která dohlížela na mír v zemi. Hizballáh protestoval proti odchodu Syřanů, kteří jej podporovali.

Konflikt se rychle rozhořel, 13. července zahájil Izrael námořní a vzdušnou blokády Libanonu, která trvala dva měsíce. Podnikl také řadu náletů nejen na města na jihu Libanonu, ale též na Bejrút a oblasti, kde měli šíitští radikálové své opěrné body. Stejný den vypálil Hizballáh první rakety na izraelský přístav Haifa, a ukázal tak, že je lépe vyzbrojen, než se myslelo. To se potvrdilo o den později, kdy raketa Hizballáhu zasáhla izraelskou korvetu, kterou zapálila. Loď se podařilo zachránit, protože raketa zasáhla jen jeřáb. Na vině zásahu byla i posádka, která nezapojila všechny ochranné systémy, protože nepředpokládala, že by Hizballáh disponoval tak moderními střelami. Hizballáh využíval i bezpilotních letadel íránské výroby.

Izrael několik prvních dní spoléhal na technickou převahu, především letecké bombardování a ostřelování z lodí, a dokonce nakrátko překročil hranice s Libanonem, aby zlikvidoval pozice Hizballáhu. Neustálé nálety a ostřelování jihu Libanonu vyvolaly exodus. Obyvatelé utíkali na sever i do Sýrie, nakonec své domovy opustilo na 300 000 lidí, a zemi houfně opouštěly tisíce cizinců i desetitisíce Libanonců s dvojím občanstvím. Útěk byl obtížný, protože Izrael své nálety soustřeďoval na infrastrukturu, zejména ničil silnice a mosty, aby po nich Hizballáh  nemohl přepravovat zbraně na jih k izraelským hranicím. Později dokonce hrozil útokem na všechna jedoucí vozidla. Humanitární situace v Libanonu se zhoršovala, protože situace neumožňovala vyslat pomoc. Teprve 26. července přistálo první letadlo s humanitární pomocí.

To už Izrael zahájil v příhraničních oblastech pozemní ofenzívu. Nálety a ostřelování nepřinesly očekávané výsledky, Hizballáh dál každý den vypálil na Izrael sto raket a jeho příslušníci se pohybovali v těsné blízkosti izraelsko-libanonských hranic, 19. července se pod palbou milicí Hizballáhu ocitli izraelští pozorovatelé.

Rozrůstající se konflikt se pokusil řešit generální tajemník OSN Kofi Annan, který 17. července navrhl vyslat do oblasti další modré přilby. Izrael to o den později odmítl jako předčasné, protože nedosáhl osvobození unesených vojáků a likvidace vojenské síly Hizballáhu.

OSN zvýšila své aktivity až po 25. červenci, kdy izraelská střela zabila u města Chima čtyři pozorovatele OSN. Další tragédii přinesl 30. červenec, kdy izraelské bomby ve městě Kaná zasáhly dům, kde se ukrývali civilisté. První zprávy uváděly na 60 obětí, nakonec se ukázalo, že zahynulo 28 lidí včetně 16 dětí.

Výsledkem jednání však bylo pouze 48hodinové přerušení izraelské ofenzívy, které mělo umožnit zorganizovat dodávky humanitární pomoci. Nevydrželo však ani den a Izrael zahájil rozsáhlou pozemní ofenzívu, 9. srpna pak zahájil postup k řece Litání.

O rezoluci Rady bezpečnosti, která by ukončila konflikt, se vedla dlouhá jednání. První návrhy odmítal Libanon, protože zavazovala Izrael i Hizballáh k ukončení bojů, ale nepožadovala stažení izraelských vojsk z Libanonu. Obě strany uspokojil až kompromisní návrh, který hovořil o rozmístění 15 000 příslušníků modrých příleb na jihu Libanonu. Schválen byl 11. srpna, o den později s ním vyslovil souhlas i šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh a 13. srpna jej odsouhlasil i Izrael.

Boje byly ukončeny 14. srpna ráno. I poté docházelo ojedinělým střetům, ale válka se znovu nerozhořela. Tři dny po konci bojů se začala na jih Libanonu přesouvat libanonská armáda, jejíž vojáci střídali milice Hizballáhu. Vázlo ale rozmístění jednotek OSN. Kvůli nejasným pravomocem řada evropských zemí váhala s vysláním vojáků.

Kvůli průtahům Izrael ukončil blokádu Libanonu 7. září. Večer otevřel vzdušný prostor a druhý den ukončil i námořní blokádu.

Hizballáh uspořádal 22. září velkou manifestaci na oslavu „božího vítězství“ nad Izraelem, kterého se účastnil i jeho šéf Hassan Nasralláh.

Kvůli způsobu vedení války odstoupil 17. ledna náčelník izraelského štábu Dan Haluc. Kritici mu vytýkali, že příliš dlouho sázel na letecké údery a otálel s pozemní ofenzívou.

Snažil jsem se vám zde podrobně vypsat události vzniku státu Izrael a jeho logický nárok na okupované území Západního břehu Jordánu. Pevně věřím, že po nástupu Donalda Trumpa dojde k faktickému narovnání vztahů mezi Izraelem a USA. Dosluhující obamova administrativa v posledních týdnech své funkčnosti akorát dělá více škody než užitku s fatálními celosvětovými následky.

https://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/424734-izrael-omezil-diplomaticke-styky-s-britanii-a-dalsimi-zememi.html

 1,159 total views,  2 views today

Reklama
Insert Ads Here