Husité jako zločinci?

Sebekritika a sebereflexe je potřebná a důležitá věc. Všeho moc však škodí.

Poslední dobou téměř se železnou pravidelností vídám nesmyslné srovnávání nesrovnatelného a opětovné překrucování historie podle módy. Nebyli to jen Habsburkové a komunisté, kdo cítil potřebu stavět národní historické reálie do jiného světla, než jak skutečná fakta napovídají. Poslední takový módní trend nastartoval již zesnulý ex-prezident Václav Havel.

Pojďme si tedy stručně projít několik nejfrekventovanějších výtek proti Husitství:
1. Husité jsou masoví vrazi! Pálili domy, vraždili lidi, vedli válku!
2. Husité jsou nekulturní barbaři, kteří vše zničili!
3. Husité jsou náboženští radikálové, stejní jako Islámský stát! (Tato hláška je vpravdě nejvtipnější.)
4. Husitské vojsko bylo chudinské vojsko lůzy a sedláků.

Nejprve si tak nějak esejisticky a logicky rozebereme první výtku, neb se mi jeví nejprázdnější a nejbanálnější. Tedy bod 1. Je reálně možné a rozumné takovou výtku uplatnit? Podle mého skromného soudu to je nesmyslné a nemožné. Husitské války nesou svůj název podle… ano, správně… války! Kdo by to byl řekl, že? Je nesprávné hodnotit danou historickou skutečnost moderním měřítkem a optikou. Válečnictví obecně v té době bylo kruté, mnohdy založeno na strategii vypálení, nebo úplného vyplenění města jako prostředku pro získání zdrojů, nebo zdržení nepřítele. Častokrát si válčící strany vyplenily vlastní města či vesnice, jen aby nepadly do rukou nepřítele. S touto strategií se setkáváme až do 20. století. Podobně tomu bylo i například během Bitvy na Běháni u Ústí nad Labem, kdy samotné křižácké armády plenily obce a vesnice spadající do jejich sféry vlivu (nenalezl jsem momentálně přesnější pojmenování). Vyčítat tedy Husitům vraždění a pálení během války je nanejvýše zaslepené, jednostranné, zcestné a až fanaticky pacifisticky iracionální. Světe div se, Řím a dokonce i demokratické Antické Řecko postupovalo stejně a to, co se dělo například i v Orientu, Číně a Indočíně bylo přinejmenším podobné, ne-li často daleko horší. Viz masakry Siam-Barma. Málo kdo třeba ví, že vůbec poprvé, ještě před křižáky byl Jerusalém dobyt, vypálen a vyvražděn muslimskými Turky roku 1071. Husité, oproti všeobecnému přesvědčení naopak vnesli do „plenění“ nějaký řád a formu. Nehledě na to, jak špatně nám to dnes zní. Jejich pivní jízdy a doložená zjištění o ušetření některých Německých měst po zaplacení výkupného by v tomto ohledu rovněž neměly být zanedbány. Husité tedy nepostupovali o nic hůře a brutálněji, než bylo tenkrát běžnou praxí a samotná česká katolická šlechta majetky církve zabavovala. S tím rozdílem, že s ohledem na Husity se to nazývalo krádeží a v případě katolické šlechty „ochranou“, která se poté zvrtla v permanentní přivlastnění. Mimo jiné, jak se dozvídáme z tzv. Žižkova vojenského řádu, měli Husité jasně stanovená pravidla a postup vyplenění města. Jednotlivci nesměli svévolně krásti a znásilňovat (pochopitelně písemně, reálně se to uhlídat nejspíš určitě nedařilo) a místo toho se společná kořist shromáždila a přerozdělila na válečné, společenské účely a pro účely výplaty. Podobně jako dnes si samozřejmě nesmíme dělat iluze o tom, že by si odpovědné osoby něco neprávem nepřivlastnili. Husité v dané věci však měli vnesený pevný řád a pravidla, nehledě na to, jak to na nás, přecitlivělé a outlocitné lidičky 21. století působí. Pakliže by mělo platit pravidlo o tom, že věci musíme odsoudit a zavrhnout kvůli faktu, že se o ně vedly války a umírali i nevinní lidé, musíme reálně přestat existovat a přinejmenším zahodit naší ceněnou občanskou a demokratickou společnost. Tento nihilistický přístup je však spíše emocionálním projevem buď zatemněné mysli nebo přehnaně citlivého jedince, nežli racionálním argumentem.

Nyní si pojďme rozebrat již o něco racionálnější výtku o tom, že Husité byli nekulturní barbaři, kteří jen ničili. Jak jsem již zmínil výše, jako všichni během války ničili. Došlo ke zpoždění kulturního vývoje a k četným škodám. Je však rozumné a moudré dávat danou věc za vinu Husitům? Podle mne by to byla chyba. Musíme nejprve pochopit dobové souvislosti. Nemůžeme bohužel jít příliš do hloubky, neboť odborně je to problematika obsahující četné vědecké a odborné monografie, jak později uvidíme v přehledu zdrojů, místo toho situaci jen velmi hrubě nastíníme. Historickým faktem je, že Husitství navazuje na snahy o reformu církve, které byly v případě Husitů inspirovány Johnem Wiclifem. Stejně tak se o nápravu snažil Karel IV. a Arnošt z Pardubic. Celá problematika se dá datovat až ke sporům papež-císař. Realitou zůstává krize papežství a snahy o reformu. Za doby vlády Václava IV. bylo papežství, již opět, v krizi. Papežové byli celkem tři a není divu, že to v tehdejší společnosti vyvolalo velkou míru znechucení a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Rovněž tu byl veliký problém a to nejen v kontextu Českého království se sporem mezi magnátskou šlechtou, nižší šlechtou a městy, přičemž nižší šlechta a města tradičně a často hledali oporu v králi, zatím co výrazná část vyšší, magnátské šlechty hledala často v královské moci oporu pro své zájmy. Král Václav IV. nebyl příliš schopný danou věc úspěšně vyřešit a na jeho obhajobu lze říci, že i kdyby tak často neutíkal od problémů, relaxujíce na lovech a hostinách, i tak by měl veliké problémy danou věc dát do pořádku. Krize feudálního systému je celoevropský jev a Českému národu a království se nevyhnula. Když se podíváme na Francii a Anglii ve stejné době nebo spory říšských knížat, těžko můžeme Husitům vyčítat jejich přístup. Rovněž zde roli hrál i jiný důležitý faktor, zaklínadlo, kterému se dnes každý vyhýbá, ale já jen zmíním, neboť se jedná o jeden z reálných problémů té doby a nemá cenu jej ideologicky zamlčovat. Jedná se o německou menšinu. Já sám jsem z takové rodiny (ale náš názor na danou věc není nijak odlišný od českého, naopak). Německá menšina, usazená ve 13 století v rámci kolonizačních snah se po národní a společenské stránce nijak nezvládla, nebo spíše nechtěla začlenit. To samé se dá říci i o určité části šlechty a nikterak jim nebylo za moc podkopat královskou autoritu a jednotu státu a přizvat do země cizí zahraniční aktéry (což byla běžná středověká praxe a ani v našich moderních dějinách tomu nebylo jinak, viz. Pražské jaro). Že je vám některým ta situace povědomá? Aby také ne, tento jev lze v historii pozorovat často převážně s totožnými výsledky (a pochybuji že tomu dalších 1000 let bude jinak). Snaha Jana Husa, Jeronýma Pražského, stejně jako snaha krále, vrátit českému národu, šlechtě a učencům kontrolu nad jejich vlastní zemí je logická a správná. S tím máme spojené i přerozdělení hlasů na vysokém učení pražském a bylo to součástí naší historie vždy, již od přemyslovců a odráží se to i v našich pověstech, prostupuje to celými dějinami, tedy fakt, že v Českém státě (Čechy, Morava, Slezsko + obě Lužice atd..) si národ, lid volil svého vládce sám, šlechta si pečlivě hlídala své úřady. Doba nástupu Habsburského absolutismu je toho rovněž důkazem. Situaci ani nijak nenahrála mezinárodní politika. Uvěznění lidmi milovaného i když ne příliš schopného krále Václava IV. vyšší, zejména německou šlechtou, vměšování Zikmunda do vnitřních záležitostí státu a jiné (nenechte se mýlit, nezastávám negativní postoj vůči Zikmundu Lucemburskému). Stručně a jasně došlo k tomu, že domácí šlechta a měšťanstvo se cítilo ohroženo a fakticky většinová česká společnost byla reálně do značné míry znevýhodněna privilegii německé menšiny (situace se v historii opakující). Nelze se tedy divit, že když přišlo nařízení ze strany krále o odzbrojení svobodných měšťanů a zabavení zbraní v čase krize, došlo v kontextu s ostatními faktory (upálení Jana Husa, cizí intervence, utlačování ze strany německé části a šlechty… atc) k defenestraci a otevřené revoltě. Nikdy není dobré brát lidem zbraně v čase krize a násilí, zejména ne, pokud se násilí stane přímým důsledkem chybného vedení (ještě že to letos v roce 2016 paní Malmströmové a kolektivu v Bruselu neprošlo). Samotný Jan Žižka, ač byl fakticky a prokazatelně prohlášen zemským škůdcem a tedy Lapkou, se v této situaci octl možná z donucení. Při hlubším rozboru pramenů zjistíme, že v tom jistou roli sehnal magnátský rod Róžmberků, který čas od času zničil a ožebračil takřka mafiánskými metodami kdejaký zemanský rod. Není tedy překvapením, že se o zapsání Žižky jako zemského škůdce postarali především Róžmberkové a že naprostá většina výpadů Žižky byla proti jejich zájmům a majetkům, čímž z ostříleného válečného psa a veterána Žižky nechci činit svatého.

Hrubě jsme tedy rozebrali situaci, abychom se mohli zaobírat rozborem, jestli byli tedy Husité nekulturní barbaři, kteří jen ničili. Opak je pravdou. Došlo k výrazným pokrokovým společenským změnám a ne jen společenským, které předběhly vývoj v Evropě v jistém slova smyslu. Za jednu z nejdůležitějších bych zmínil nárůst svobody a vlivu měst a jejich řemesel, cechů a obchodníků. Města si vydobyla (později se jejich postavení opět zhoršilo, zejména s nástupem Habsburků) podíl na mocenském rozhodování na zemském sněmu, což se na začátku 15. století v této části Evropy jen tak nevidí. Díky reformám Jeronýma Pražského, Jana Husa a jiných došlo k úpravě a rozvoji českého jazyka do dnešní podoby. Válka a husitské bouře zbrzdily kulturní vývoj v oblasti umění a architektury a jako každá válka i tato poškodila klidné fungování společnosti, nicméně co zbrzdila v nástupu renesance a umění, to pomohla nastartovat v jiných ohledech a pozdějších letech, zejména v době Poděbradské a Jagelonské. Došlo k velkému rozvoji v oblasti humanismu, v tom smyslu mám namysli v rozvoji gramotnosti, pronikání měšťanstva a střední vrstvi do vysokého učení, literatury a jiných oblastí, včetně správy, která byla doposud jen výsadou rodu. Došlo k rozvoji literatury, psaní četných knih, cestopisů, řemesel, obchodu, pivovarnictví. Došlo k velké řadě velice pokrokových věcí, vojenský přínos pro Evropu zmíním později. Není tedy pravdou, že by Husité a jejich doba byla návratem k temnotě a chaosu. Naopak. Národ si zde zbudoval takové zázemí a strukturu, která se později odrazila v době Rudolfa II. a způsobila, že se nás nepodařilo ani po 300 leté rekatolizaci a represi ze strany Habsburského absolutismu poněmčit a předělat. Mohu s potěšením konstatovat, že se to nepodařilo ani Hitlerovi, ani SSSR a věřím, že i nadále se to nikomu nepodaří a zůstaneme svoji. Tvrzení o Husitech jako barbarech je nanejvýš nepřesné a přesným opakem toho, co byli.

Přejděme tedy k výroku o podobnosti husitského hnutí s radikálním náboženským fundamentalismem. V první chvíli nějak netuším co na to říci jiného, než aby si tito lidé (včetně toho pisálka který to poprvé otiskl do nějaké tiskoviny, kterou jsem nevěřícně jako student historie četl na pražském Masarykově nádraží) zopakovali látku základní školy a střední školy a přečetli nějakou skutečně odbornou, fakty podloženou literaturu a aby se tito lidé seznámili s učením Jana Husa, Johna Wiclifa, Jeronýma Pražského, s textem 4 pražských artikul, s textem kompaktát a jinými. Tento názor staví na zjištění, že Husité zbudovali náboženskou obec Tábor a krutě nakládali s nepřáteli. Co se krutého nakládání s nepřáteli týče, zmínil jsem to hned v prvním odstavci. Prázdná fráze dnešního pohledu na realitu, která byla dnešním pohledem nedotčena. Páleni byli husité a pronásledování snad jako první. Je tedy jen logické, že docházelo k příležitostné mstě. Krvavé potírání tehdy ještě mírného husitského hnutí, vyhlazování celých vesnic, házení lidí do studní, pálení a jiné, jsou historicky doložitelné informace. Obec Tábor byla založena kvůli náboženské svobodě a na základě věcných i světských pravidel, které byly v tehdejší době v obecném rozporu s dominantně katolicky věřícím světem. Husitské učení se netýká jenom náboženství. Stejnou měrou se týká společenské reformy, jako je rovnost pohlaví při zachování základního paradigmatu muž-žena a jiné věci plynoucí z tohoto učení (kdo neví, nechť si prostuduje zmíněné prameny). Jedním z požadavků husitského hnutí bylo odstranění světského panování církve nad společností a státem a ustanovení náboženství etického, náboženství svědomí. Podřízení církve tedy jisté formě „státní kontroly“. Je to jeden ze základních kamenů této nauky a je v přímém rozporu s fundamentální vizí státu, která je založena na ovládnutí společnosti podle náboženských pravidel a pod vlivem církve. Ostatní náležitosti a body, které tento jev podporují tak není dále nutné rozvádět. Husité včetně Žižky samotného velice radikálně naložili s náboženskými fanatiky tohoto rázu, jak opět dokládají nálezy a historické prameny, viz. táborští Adamité. V čem tedy spočívá rozdělení na radikální a umírněné husity? Velmi hrubě v uznání kompaktát po Basilejském koncilu. Zatím co radikální část chtěla pokračovat v přestavbě feudální společnosti do puntíku, umírněná část byla ochotná se dohodnout na kompromisu a uznat feudální moc za určitých předpokladů. Tady bych rád zmínil k jakému důležitému milníku. Ač se v Basileji nepodařilo prosadit kompaktáta v plném znění (viz Palomar a jeho oprátka), jedná se o precedenc Evropského rozsahu. Nikdy předtím nebyla katolická církev s papežem ochotna uznat vlastní omylnost. To je kousek v pravdě husarský a je zázrak, že Husitům vůbec prošel. Čistě fakt, že papežská moc byla ochotna kompaktáta uznat a připustit tak určitou část vinny a omylu je něco, na co můžeme být právem hrdí. Kompaktáta se stala základem celé společnosti v následujících letech. Opovážlivé srovnání Husitství s fundamentální islámskou teorií je ne jen úkazem hlouposti, ale rovněž projevem bezbřehé, nenávistné a arogantní ignorance. Hlavně pokud zmíníme Jiřího z Poděbrad a jeho smlouvo o: Nastolení míru v celém křesťanství, který tímto navrhl jednotnou evropskou alianci pro obranu Evropy, kterou sám papež zamítl kvůli malichernému náboženskému rozdílu. Je to listina z roku 1464.

V poslední řadě je nutné zmínit a snažit se rozbít komunismem vštípený obraz hnutí jako čistě lidového revolučního boje proti útlaku. Husité by neodrazili a nerozdrtili 9 křížových výprav a nevytrvali ve svém boji, nutno dodat, že úspěšně, kdyby se skutečně jednalo o čistě rolnické hnutí. Husitství mělo značnou podporu zejména u nižší zemanské šlechty tvořící rytířský stav, měli vlastní magnátskou vysokou šlechtu, vlastní učence a propracovanou strukturu. Husité rovněž používali vlastní těžkou jízdu a měli prakticky jednu z nejmodernějších armád Evropy té doby. Četné reformy jim poskytly značnou vojenskou výhodu nad křižáky a jejich oponenty a to v takové míře, že část velitelů byla najímána jako vojenští poradci například i v Anglii (jak zmiňuje Petr Klučina ve své knize), ale i Zikmund Lucemburský využil husitské vojsko v boji proti Turkům, kde slavilo dokonce výrazné úspěchy a málo kdo je s tímto faktem obeznámen. Čili tímto se dostávám k jednomu výroku, který jsem postřehl od jakéhosi diskutéra: „Zaprdění Čecháčci nadávají na islám a posílají na ně Husity a přitom byli stejně radikálními fanatiky jako ISIL a Evropu poškodili v časech bojů s Turky!“ tady bych být na místě tohoto pána nejprve provedl nějakou reflexi svých vědomostí, jestli tomu tak opravdu je. Jak jsem psal o odstavec výše, tyto dvě záležitosti se z podstaty věci nedají srovnat (mimo jiné to přímo odkazuje na vývojový rozdíl mezi křesťanstvím a islámem, kdy jedno náboženství zůstalo mentálně v době svého vzniku a druhé ne). Mimo jiné husitské reformy pomohly k vojenskému vývoji Evropy a to značně. Jednak vynálezem houfnice, což je, jak víme, druh polního dělostřelectva a čistě husitský vynález. Rovněž byli husité první v Evropě kdo použili dělostřelectvo a střelné zbraně v masovém měřítku tak, aby pozitivně ovlivnili průběh bitvy (POZOR! Nebyli první kdo použil děla, černý prach a střelné zbraně!). Husité byli první, kdo ustanovil střelce z palných zbraní jako samostatnou vojenskou složku a kdo je reálně používal organizovaným způsobem (viz. Žižkův vojenský řád). Zároveň se spoléhali na armády rekrutované z řad neurozeného měšťanstva (což se dělo i jinde, např. Německá města a není to čistě jejich domínium) a změnili paradigma tehdejšího válčení, kdy jako páteř a základ této armády nevyužívali právě šlechtu (bez které se ale neobešli a byla pro ně rovněž zásadní a páteřní), ale nýbrž vycvičenou armádu neurozeného rázu. Tyto armády pak v Evropě následujících století naprosto převládly i jinde. Jejich taktika vozové hradby rovněž vyvolala nadšení, i když jen krátce a později byla nahrazena modernější, švýcarskou taktikou pěšího vojska. Vozy jako obranu používala spousta evropských armád, Husité však byli první, kdo je použil aktivně v boji. Jádro husitské armády tvořilo profesionální vojsko, spoléhajíce na propracovanou strukturu: těžkých pavézníků, těžkých halapartníků, lehkých halapartníků, harcířů, střelců a lehké jízdy společně s těžkou jízdou a pěšími veliteli feudálního rázu. Toto vojsko bylo přesně rozděleno po řadách a liniích s jasně stanoveným řetězcem velení, jak se opět můžeme dozvědět z vojenských řádů Jana Žižky a urozeného pana Hájka. Žižkův a Hájkův vojenský řád jsou rovněž v jistém smyslu precedentní. Soupisy vojenských povinností sice existovaly již dříve, ale husitské vojenské řády byly první formou vojenských manuálů pro velitele. Česká utrakvistická šlechta pak tyto řády na zakázku vypracovala i pro jiné evropské armády, například i pro řád Sv. panny Marie (Němečtí rytíři). V konečném důsledku husitské války neochromili Evropu před Turky více, než ji zvládla ochromit krize papežství, válčení Anglie s Francií a vnitřní spory v Říši, včetně neloajálnosti některých uherských magnátů. Je tedy nesmyslné dávat Husitům za vinu ochromení Evropy před tureckou expanzí. V celkovém měřítku to byl stěží průměrně důležitý konflikt. Jeho důležitost tkvěla zejména v Českém a Německém prostředí střední Evropy. Rovněž je nesmyslem tvrdit, že se jednalo o revoluční chudinské hnutí (byť v tom svou roli rolnictvo sehrálo).

Závěrem můžeme tedy konstatovat, že Husitství je prokazatelně důležitým jevem jak v oblasti sociální, národní, kulturní, tak v oblasti historické a mezinárodní. Je naprosto nepravdivé tvrdit, že se jedná o barbarskou záležitost, která si nezaslouží glorifikaci a respekt. Naopak. Máme být na co hrdí. Velice pozitivně se odrazilo společensky a kulturně, bohužel s těžkostmi, které takové věci provázejí. Stejně tak tomu bylo u Martina Luthera, který si vzal z části Husitství za vzor. Husitské války a období českých (myšleno obecně pro celý národ žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Moravští separatisté ať si trhnou..) dějin od začátku 15. století až do Třicetileté války, bylo jedno ze společensky nejuvolněnějších a nejproduktivnějších v naší historii. A tento fakt je rovněž nutné vzít v potaz. Opět je husitství znevažováno a zneužíváno v jakémsi módním názorovém zájmu a to bychom neměli tolerovat. Proto jsem si dovolil napsat tento jen velmi hrubě nastíněný článek ve snaze provést mírnou popularizační osvětu. Píši mírnou popularizační osvětu, neboť kdo chce vědět více, měl by dané téma důkladně, opravdu důkladně prostudovat. Některým autorům uvedeným níže to zabralo větší část jejich života. Říkat, že se jedná o zločince je tedy aktem jednak národní urážky, ale zejména hloupostí.

Zdroje a literatura:

Petr KLUČINA, Zbroj a zbraně, Evropa 6. – 17. století, Praha 2004
Jan KLÁPŠTĚ, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005
František ŠMAHEL, Husitská revoluce I. doba vymknutá z kloubů, Praha 1993
František ŠMAHEL, Husitská revoluce II. kořeny české reformace, Praha 1993
František ŠMAHEL, Husitská revoluce III. kronika válečných let, Praha 1993
František ŠMAHEL, Husitská revoluce IV. epilog bouřlivého věku, Praha 1993
Martin VESELÝ, Vojenské dějiny Ústecka sv. IV., Ústí nad Labem 2003
Josef PEKAŘ, Žižka a jeho doba, Praha 1992
Listy Jana Žižky, tzv. Žižkův vojenský řád, 1423
Vojenský řád Václava Hájka z Libočan
Hájkova kronika česká
Kronika boleslavská
Kosmova kronika česká
Čtyři artikuly pražské
MALUŠKA M. – SYKA J., Ponaučení o vojsku pražském, Civitas-Pragensis.cz
Dekret kutnohorský, 1409
HARANT Kryštof, Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii, 1598
Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, 1591
Olomoucká smlouva, 1478
Kutnohorská smlouva o náboženském míru, 1485
Vladislavské zřízení zemské, 1500
Moravský Landfrýd, 1440
Konfederace stavů zemí Koruny české, 1619
Rudolfův majestát, 1609
První volební revers Ferdinanda I., 1523
Druhý volební revers Ferdinanda I., 1545
Potvrzení privilegií a práv českých stavů, Ferdinand I., 1526
Jiří z Poděbrad, Návrh smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu, 1464
Codex Iuris Municipalis; Sbírka pramenů práva městského království českého in: Libri civitatis, http://libricivitatis.cz
Břetislavovy dekrety, 1039
Konrádova statuta, 1189

3,037 total views, 1 views today

Reklama
Insert Ads Here