Láska k vlastnímu národu – kam se poděla?

Rozdíl mezi individualitou a individualismem

Každý člověk na světě podvědomě touží po tom být prospěšný a užitečný celku.

A to i když si to neuvědomuje.
Svojí rodině, svému městu, svému národu. Srdce člověka po tom touží tak moc, že když to člověku zatajíte a necháte ho žít bez možnosti se tímto způsobem realizovat, tak vnitřně umře.

Mladí lidé k tomu ale nejsou aktivně vedeni, rodiče jim ukazují jenom konzumní a sobecký způsob života.
Takže se tento model předává dál a dál.

No a potom se lidé samozřejmě snaží nějakým způsobem se s tím vyrovnat po svém – alkohol, televize, drogy…

Jenomže televize, kino a laciná zábava ještě nikdy žádnému člověku štěstí nepřinesla. Opravdu nikdy. Tak proč to lidé pořád dělají? To je k zamyšlení.

Jedinou možností, jak může být člověk opravdu šťastný je, když může být užitečným přínosem.
Jak se asi žije lidem, když si podvědomě myslí, že jsou neužiteční a k ničemu? To vidíme kolem sebe a nakonec i uvnitř sebe.

Takže někdo si sedne do hospody, někdo k televizi, někdo začne pít, někdo zase hrát hry.

Jenomže je to jen marný pokus jak získat trochu toho štěstí.

Dřív nebo později si s takovým způsobem života začneme myslet, že lidské povinnosti vůči celku pro nás přestávají platit. Že se to nějak udělá samo a že když platíme daně, že má někdo jiný tam venku povinnost se o všechno další postarat.

Všechny tyto berličky jsou jen zmatení zoufalého člověka, který hledá něco čeho by se v životě mohl chytit, aby mohl začít být konečně aspoň trochu šťastný, ale je to marná snaha. To způsobuje pravý opak štěstí. Jen jednu velkou životní frustraci.

Člověk se stanem vězněm, ve svém vlastním vězení.

Nevidí, že dosáhnout pocitu štěstí a vlastní síly je tak jednoduché. Že jde jen o to, překonat svoji pohodlnost, lenost a systém výmluv.
Nabídnout svoji pomoc, zapojit se.

Život je totiž hlavně a především o překonávání vlastní komfortní zóny.

O ochotě vidět trochu dál, než na hranici vlastního pozemku.

Lidé si namísto vlastní individuality budují individualismus. Tato dvě slova se velmi často zaměňují a nechápou.

Individulasmus je cesta, která nikam nevede. Individualita je světlo na konci tunelu. Individualismus je propast.

Individualismus je snadná a lehká cesta.
Jít do práce tam si odkroutit svoje a dál se o nic nestarat.

Jenomže ty snadné a lehké cesty nebývají ty správné.

Myslím si, že po tom v jakém stavu se nacházíme je víc než jasné, že tento postoj lidí nefunguje.

Že se budeme muset naučit spolupracovat, podílet se a sdílet to, co každý umíme a můžeme nabídnout ve prospěch celku.

A toto dokáže jen člověk se skutečnou vlastní  individualitou.

Individualista nedokáže spolupracovat a aktivně se podílet na politickém fungování národa. A ani nechce.
Ten většinou bude opakovat, že to teď nemá smysl, protože je stejně všechno až moc špatně, nebo že se to změní a udělá samo.

Začíná být čím dál víc jasné, že to čemu se všichni snažíme vyhnout prostě budeme muset udělat.
Vytáhnout hlavy ze svých ulit a spojit se.

Přestat být Individualisty a začít být individualitami.

Simona Lawandovská 10.11.2020

512 total views, 4 views today

Reklama
Insert Ads Here