NAPOSLEDY K TÉMATU CIKÁNSKÝ TÁBOR LETY – TENTO ČLÁNEK OTISKL JIŽ V ROCE 2008 Romano džaniben – Časopis romistických studií –

ANI NE PO TÝDNU ZNOVUOBNOVENÉHO PROFILU MI FACEBOOK OPĚT ZAČAL CENZUROVAT MŮJ PROFIL A NA 7 DNÍ OMEZIL VKLÁDÁNÍ PŘÍSPĚVKŮ !!!

Romano džaniben – ňilaj 2008
Časopis romistických studií
Tento časopis vychází díky finanční podpoře Ministerstva kultury České republiky.
Publikace byla financována hlavním městem Praha z Celoměstských programů na podporu aktivit
národnostních menšin na území hl. m. Praky pro rok 2008.
Toto číslo je výstupem z výzkumného záměru č. MSM 0021620825
na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
Projekt byl podpořen z prostředků Nadačního fondu obětem holocaustu.
Vydává Romano džaniben
Ondříčkova 33, 130 00 Praha 3
tel.: 222 715 947, e-mail: dzaniben@email.cz, www.dzaniben.cz
bankovní spojení: 161582339/0300
Šéfredaktor: Peter Wagner
Výkonné redaktorky: Lada Viková a Helena Sadílková
Technická redaktorka: Eva Zdařilová
Recenzovali: doc. PhDr. Jiří Nekvapil, CSc.
a Ass. Prof. Mag. Dr. Dieter Halwachs
Sazba: Petr Teichman
Tisk: PBtisk, Příbram
Produkci zajišťuje nakladatelství G plus G, s.r.o.,
Plavecká 14, 128 00 Praha 2
tel: 222 588 001, e-mail: gplusg@gplusg.cz, www.gplusg.cz
Náklad: 600 ks
Doporučená cena: 160 Kč
Roční předplatné: 320 Kč (včetně poštovného a balného)
ISSN 1210-8545
Evidenční číslo podle tiskového zákona: MK ČR E 6882
Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. Obsah zveřejněných polemických článků
nemusí být totožný se stanoviskem redakce. Podávání novinových zásilek povoleno
Ředitelstvím pošt Praha č.j. NP 1360/1994 ze dne 24.6.1994.

V období nacistického režimu zaujímaly v systému nucené táborové koncentrace zvláštní místo
cikánské tábory. Jejich účelem bylo na časově neomezenou dobu „vyloučit ze společnosti a převychovat
k práci, pořádku a kázni“ osoby, jimž dávala klasifikační tabulka rasového pseudovědce
Roberta Rittera buď jméno Cikáni, nebo označení cikánští míšenci.
Uvedená internační zařízení byla postupně budována na různých místech Německé
říše (např. v Berlíně-Marzahnu, ve východopruském Královci aj.), včetně okupovaných evropských
zemí (v rakouském Lackenbachu, francouzském Poitiers, polské Lodži ad.), stejně
jako satelitních a loutkových států (v chorvatském Jasenovci, slovenské Dubnici n. Vá-
hom aj.). Opomenuto přitom nemohlo zůstat ani protektorátní území, kde byly cikánské
tábory zřízeny jak v Čechách (v Letech na okr. Písek), tak na Moravě (v Hodoníně na okr.
Blansko). Dosavadní znalosti o letském táboře jsou shrnuty v podobě odpovědí na několik
následujících otázek.
1. Kdo a z jakých důvodů byl deportován do tábora v Letech?
Podle výnosu ministerstva vnitra z 30. 11. 1939 se museli všichni cikáni do dvou měsíců usadit
a zanechat jakéhokoliv územního pohybu. Pokud by někdo z nich tento výnos, který se
rovnal v podstatě zákazu kočování, nedodržoval, bylo mu pohroženo zařazením do kárných
pracovních táborů, otevřených na základě vládních nařízení č. 72 a 188/1939 Sb. a určených
k přechodné vazbě a pracovnímu využití mužů ze společenské periferie.
Za cikány byli přitom ve smyslu zákona č. 117/1927 Sb. považování jednak příslušníci
romského (nebo-li, dobově řečeno, cikánského) etnika a jednak tzv. bílí cikáni, kteří způsobem
svého života etnické Cikány pouze připomínali, neboť stejně jako oni „šli světem“ a ně-
kdy se k nim také připojovali (jednalo se např. o kočovné, nebo spíše potulné kotláře, brusiče
a deštníkáře, kramáře, šumaře, provozovatele malých kolotočů a jiných zábavních atrakcí).
Mnozí z těchto společenských vyděděnců neměli trvalá bydliště ani stálé zdroje obživy, a často se proto uchylovali k polnímu a lesnímu pychu, žebrotě a různým deliktům, ohrožujícím
podle litery zákona bezpečnost obyvatelstva a jeho majetku.
Podíl Cikánů na celkovém počtu káranců, držených v kárných pracovních táborech, nebyl
příliš vysoký a zřídkakdy přesáhl hranici 10 %. Tábory byly v provozu v Letech a v Hodoníně
v době od srpna 1940 do prosince 1941.
Počáteční proticikánská opatření se zdůvodňovala výhradně ochranou, respektive předcházením
různým formám kriminality či projevům nemorálnosti. Rasově perzekuční motivace
na tomto poli prozatím nedocházela žádného uplatnění. Situace se začala měnit teprve potom,
co se podařilo protektorátní administrativu veskrze podřídit německému okupačnímu
aparátu a co se mj. i normativní akty proti Cikánům stávaly téměř doslovnými kopiemi říš-
skoněmeckých originálů.
Prvním z takovýchto převzatých výnosů se stalo vládní nařízení č. 89/1942 Sb. o preventivním
potírání zločinnosti, podle jehož ustanovení mohla protektorátní kriminální policie
uvalovat ochrannou vazbu nejenom na zločince z povolání (Berufsverbrecher), ale také na
živly jednající proti společnosti (Asoziale); k asociální společenské vrstvě byli kromě tuláků,
žebráků nebo prostitutek počítáni zcela jasně také Cikáni.
Policejní preventivní vazba se vykonávala od ledna do července 1942 ve sběrných táborech
(na něž byly přeměněny oba dosavadní kárné pracovní tábory a jimiž se dále staly také
zemské donucovací pracovny v Praze, Pardubicích a v Brně) a mimo protektorátní území v říš-
skoněmeckých koncentračních táborech (především Auschwitz, později rovněž Buchenwald
nebo Ravensbrück); účast cikánských vězňů na těchto vazebních formách zůstávala však nadále
poměrně nízká.
Další dvě opatření, totiž výnos ministerstva vnitra z 24. 6. 1942 a následný rozkaz generálního
velitele neuniformované protektorátní policie z 10. 7. 1942, se týkala boje proti tzv.
cikánskému zlořádu.
Podobně jako předtím v Německé říši uskutečnily protektorátní bezpečnostní složky
2. 8. 1942 na základě obou těchto nařízení nejprve soupis všech Cikánů, cikánských míšenců
a osob potulujících se tzv. po cikánsku. Akce byla označena jako „den podchycení Cikánů“ (Tag
der Erfassung der Zigeuner) a byla vstupní branou ke konečnému řešení cikánské otázky.
Z podchycené populace (dohromady šlo o 5 803 Cikánů a cikánských míšenců, 5 108
osob, které „žily cikánským způsobem“ a 948 dalších jednotlivců nacházejících se ve věznicích,
nemocnicích a jiných podobných zařízeních) provedla příslušná oddělení kriminální policie
ve spolupráci s četnickými pátracími stanicemi výběr „na základě rasy“ (aus dem Wesen der Rasse).
Takto stigmatizovaní lidé byli pak rozřazeni do dvou skupin; větší z nich zůstala ponechána
na svobodě a jejím příslušníkům byly z tzv. rasově-hygienických a biologických důvodů odňaty občanské průkazy a nahrazeny cikánskými legitimacemi, kdežto v menší skupině se
ocitli asociálové s předpoklady pro uvalení ochranné vazby, kteří pak byli se členy svých rodin
zavlečeni do cikánských táborů. Ty byly otevřeny s okamžitou platností na místě dosavadních
kárných pracovních, respektive sběrných táborů.
Letským cikánským táborem prošlo nejméně 1 300 mužů, žen a dětí včetně 36 novorozenců,
narozených už na místě. Není známo, kolik z těchto osob připadalo na etnické
Cikány a kolik na cikány bílé neboli světské. Zdá se však, že ona „necikánská“ složka tu měla
nepoměrně četnější zastoupení, než jak tomu bylo v táboře hodonínském. Průběhem doby byli
její příslušníci z internace propouštěni, naposledy se tak stalo po vypravení závěrečného hromadného
transportu z Letů do Auschwitz-Birkenau.
Buď jak buď, v táboře byli násilně koncentrováni muži a ženy se svými dětmi, všichni
kvůli údajně nepřizpůsobivému a kriminálnímu chování a jednání, jehož se měli dopouštět
všichni bez rozdílu, od starců až po kojence. Převážná většina z nich se tam však vyskytla čistě
na základě skutečnosti, že byli Cikány. Při jejich zajišťování a následném uvěznění stály za
oficiálně zdůrazňovanou prevencí navenek nepřiznávané rasové důvody.
Nejlépe to dokazuje intenzivní zájem výzkumného pracoviště pro rasovou hygienu a biologii
obyvatelstva, které působilo při říšském zdravotnickém úřadu ministerstva vnitra v Berlíně.
Pracoviště si vyžadovalo z tábora např. hlášení se statistickými údaji o plodnosti internovaných
žen, přehledy vězňů a vězeňkyň pocházejících z dvojčat a další podobné zdroje
informací ke svému „bádání“.

2. Které úřady o zavlečení osob do tábora rozhodovaly?
Kdo nesl za tuto deportaci osobní odpovědnost a komu příslušelo řízení tábora? Brutální proticikánský
postup nařizovala a dirigovala okupační moc, jeho provádění se svěřovalo administrativě,
která byla v Protektorátu Čechy a Morava dvoukolejná: říšskoněmecká správa (úřad
říšského protektora a podřízené mu úřady jednotlivých oberlandratů) měla na starosti záležitosti
německých občanů, česká (vládní, zemské a okresní úřady) byla pod dohledem říšskoně-
mecké správy a starala se o věci protektorátních státních příslušníků. V roce 1942 byla po Heydrichově
správní reformě česká administrativa prostoupena tzv. správou z příkazu říše, a tím
přímo začleněna do aparátu okupantů.
Stejně jako veřejná správa měla na protektorátním území dvojí organizaci rovněž policie.
Říšskoněmecká policie se dělila na odbor pořádkový (Ordnungspolizei) a bezpečnostní (Sicherheitspolizei);
velitelé pořádkové a bezpečnostní policie v protektorátu byli přiděleni úřadu říšského  protektora a vykonávali odtud přísnou kontrolu a dozor nad českou uniformovanou a neuniformovanou
policií; součástí neuniformované byla jednak tajná a jednak kriminální policie, jejichž
působnost byla převedena pod německé velení (v prvním případě zcela, ve druhém částečně).
Otázka Cikánů spadala do kompetence obou kriminálních policií, takže o příslušných
deportacích do letského tábora rozhodovali říšskoněmečtí i čeští kriminalisté: jedni k tomu vydávali
patřičné rozkazy, druzí byli jejich vykonavateli. Jmenovitě šlo o následující hlavní osoby:
Standartenführer SS Horst Böhme byl nejprve šéfem oddělení, později velitelem ně-
mecké bezpečnostní policie a bezpečnostní služby; od počátku července 1942 se stal generálním
velitelem neuniformované protektorátní policie, který velel mj. kriminální ústředně
v Praze a také obecní kriminální policii. Po třech měsících jej v těchto funkcích vystřídal standartenführer
SS Erwin Weinmann, jenž vydal koncem září 1942 táborový řád, platný pro oba
protektorátní cikánské tábory. Velitelem německé kriminální policie v Praze a štábním šéfem
na úřadu generálního velitele neuniformované protektorátní policie byl standartenführer SS
Friedrich Sowa, který v březnu 1942 zformuloval podle říšskoněmeckého vzoru výnos protektorátní
vlády o preventivním potírání zločinnosti, v červnu téhož roku vypracoval provádě-
cí nařízení k boji proti tzv. cikánskému zlořádu a od března 1943 nařizoval provádět deportace
protektorátních Cikánů do osvětimského cikánského tábora ve smyslu Himmlerova tzv.
Auschwitz-Erlassu. Říšskoněmecký kriminální rada August Lyss zastupoval Sowu v jeho úřadu
a byl jinak zemským inspektorem neuniformované protektorátní policie, jenž vykonával
roku 1942 dohled nad srpnovým soupisem Cikánů, cikánských míšenců a osob potulujících se
po cikánském způsobu, stejně jako dohled nad jejich dodáváním do Letů.
Realizací obou posledně uvedených akcí byla pověřena kriminální ústředna a tři její nejvyšší
činitelé. Na prvním místě sekční rada Josef Šejnoha, šéf české kriminální policie a velitel
IV. oddělení štábu generálního velitele neuniformované protektorátní policie; tam byl pod-
řízen přímo Sowovi, na jehož rozkaz zorganizoval transporty do Letů a později do
Auschwitz-Birkenau. Šejnohu ve funkci přednosty ústředny zastupoval kriminální rada Ladislav
Moravec, který spolu s právníkem téhož pracoviště Františkem Kuchařem nesl osobní
odpovědnost za hladký průběh obou deportací.
Řízení letského tábora zůstalo ponecháno v kompetenci české veřejné správy: na ministerstvu
vnitra spadaly Lety pod pravomoc referátu pro pracovní tábory (ten řídili postupně
Rudolf Seidl, Jaroslav Pošvář a Jiří Letov), na zemském úřadu pak pod pravomoc oddělení I/6
(v jeho čele stál Jan Svoboda).
Zemský úřad jako provozovatel tábora zaměstnával také všechen táborový personál,
k němuž patřil velitel, hospodářská správa, strážní, jakož i několik dalších neuniformovaných
zaměstnanců.
Službu vykonávali v táboře většinou bývalí četníci, kteří sice byli ozbrojeni a nosili zvláštní
uniformy, ukončili však příslušnost v četnickému sboru a své tamní hodnosti nahradili novou
titulaturou, neboť se stali civilními zaměstnanci zemského úřadu.
Veliteli tábora byli vrchní administrativní oficiálové Josef Janovský (dříve štábní kapitán
četnictva) a Štefan Blahynka (dříve nadporučík četnictva), pod nimiž sloužilo v hospodářské
správě několik administrativních oficiálů a kancelářských oficiantů (před stanovenou
dobou vesměs četnických strážmistrů) a strážní mužstvo; to bylo složeno z 30-50 někdejších
četníků, hrubých a surových mužů, kteří podřízené vězně šikanovali, bili a páchali na nich ná-
silnosti. Kromě tohoto uniformovaného personálu působili v táboře také zdravotníci, nejprve
dvojice smluvních a pak stálých lékařů s ošetřovatelkami a dezinfektorem.
Z vyjmenovaných aktérů stanulo po roce 1945 jen několik málo před mimořádným lidovým
soudem v Praze, aby se tu odpovídalo za svou činnost za nacistické okupace. Potrestán
byl přitom jediný z nich, Friedrich Sowa, odsouzený k deseti letům těžkého žaláře; v rozsudku
jej však soud zprostil obvinění ze spoluodpovědnosti za záhubu 4 701 protektorátních
Cikánů, kteří byli na jeho příkaz podle Auschwitz-Erlassu deportováni na jistou smrt. Trestní
řízení dalších obžalovaných, totiž Josefa Šejnohy, Ladislava Moravce a kupodivu také Josefa
Janovského, byla naopak zastavena. S podobnými výsledky skončila také poválečná jednání
očistné komise pro veřejné zaměstnance, před níž stanuli bývalí dozorci z letského tábora,
Josef Hejduk a Josef Luňáček, oba pro týrání a zlé nakládání s vězni; první z obviněných vy-
šel s pouhou důtkou, druhý byl osvobozen.

3. Jaké byly životní podmínky a režim v táboře?
Žádným popisem táborové situace nelze vyjádřit míru strádání, utrpení a ponižování vězňů,
k němuž chybí vhodná slovní zásoba. Omezím se proto na uvedení kusé faktografie, kterou se
mi podařilo zjistit z torzovitě zachovaných archiválií nebo z memorátů hrstky pamětníků.
Po vstupu do tábora se všichni nově příchozí podrobovali zběžné očistě. Muže a zavšivené
ženy nebo děti zbavovali přivolaní holiči vlasů úplně, kdežto ostatní ženy a děti stříhali
zcela nakrátko. Pak mělo následovat mytí, které se ale provádělo jen velmi ledabyle v umývárně
s nefungujícími sprchami, nebo společně v nedalekém rybníce Lipěže. Dodržování osobní
hygieny nebo přepírání prádla, pokud ovšem vězňové nějakým vůbec disponovali, zůstávalo
i v dalších dnech pouhou fikcí; obojí se dalo provádět jen v dlouhých a nepravidelných intervalech.
Z později postavené vodní nádrže se voda přiváděla vodojemem na umývárnu, i tam
se s ní však muselo šetřit. Drastické důkazy o tom poskytuje kniha nemocných, do níž táborový lékař při potírání svrabu v říjnu 1942 opakovaně zapsal drastické poznámky typu: „Nutno
mýti, nemá prý vodu, nechtějí ji dát“, „Zjištěno moc špíny“, „Opět zjištěno moc špíny“ atd. Rovněž
pitné vody bylo trvale velmi málo; jediná studna k zásobování přeplněného tábora nestačila
a bylo ji třeba dovážet, aby se čelilo jejímu případnému kalamitnímu nedostatku.
Tábor tvořilo 50 baráčků, z nichž šest sloužilo k ubytování personálu, čtyři byly určeny
pro kanceláře, dva pro ordinaci a nemocnici, dva pro skladiště a vždy jeden pro dílny, strážnici
a vězení. Vězňové měli vyhrazeno 32 těchto zchátralých dřevěných staveb, k nimž krátce
před otevřením tábora přibyl ještě jeden velký, rovněž dřevěný barák.
Příchozí vězně ubytovávali po skupinách: muže a chlapce v baráčcích 1-16, zatímco v baráčcích
17-20 a ve velkém baráku našly přístřešek děti do devíti let a v baráčcích 21-36 byly umístěny
ženy a dívky. Každý z baráčků mohl pojmout 4-6 osob, velký barák celkem 80 osob. Během
třídenního táborového provozu byla však kapacita všech ubikací zcela vyčerpána a po dalších
třech týdnech neutuchajícím přívalem nových přírůstků neúměrně překračována. Koncem
srpna 1942 bylo do jednoho baráčku nacpáno 10 i více dospělých a mladistvých a ve velkém
baráku se tísnilo až 260 dětí.
K ubytování přespočetných vězňů musely být proto do táborového areálu přestěhovány
další velké barákové stavby; ani tato opatření však nedokázala odstranit přeplněnost tábora,
která se tak stala po celou dobu jeho existence trvalým a neuspokojivě řešeným problémem.
Strava vězňů se skládala z denní dávky chleba a ze tří základních jídel, která se připravovala
v táborové kuchyni z úředně předepsaných a nedostatečně dávkovaných potravin. O kvalitě
a množství jídla poskytl bývalý vězeň Václav Studený následující svědeckou výpověď: „Naše
obvyklá strava byla ráno hořká káva s kouskem chleba. K obědu byla polévka, do níž byly naházeny
spodní lupeny od hlávek zelí apod., ještě znečištěné housenkami a vůbec nezbavené nečistoty, byly tak
naházeny do polévky, jak byly sebrány. Kromě toho byly brambory, do nichž byl zamíchán buď hlávkový
salát, nebo mrkev. Hlávkový salát byl svařen s brambory a rozmíchán s nimi. K večeři byla zase
polévka, jako jsme měli v poledne a které jsme byli přejedeni… Internovaní mívali v táboře takový
hlad, že někteří, kteří měli dobrý žaludek, pojídali slupky brambor z nádoby, v níž byly tyto slupky
připraveny pro vepře.“
Vězňové byli do tábora dodáni v letních měsících roku 1942. Muži, u kterých se počí-
talo s jejich nasazením na vnější pracoviště, vyfasovali opotřebovanou pracovní obuv a černě
obarvené, vyřazené vojenské uniformy, zatímco ženám a dětem bylo ponecháno jejich lehké
a značně obnošené nebo roztrhané oblečení, při čemž boty měly všechny chatrné, obvykleji
však vůbec žádné. S příchodem chladného počasí musely být i ženám vydávány alespoň vojenské
kalhoty, zatímco dětem se v táborových dílnách narychlo zhotovovaly z plstěných hader
bačkory, nebo se pro ně nakupovaly dřeváky.

Zanedbávání nezbytných podmínek čistoty a hygieny, stísněné podmínky v provlhlých,
předchozími uživateli zahmyzených a špatně vytápěných ubikacích, hladové příděly jídla a nedostatek
tekutin spolu s výchozí podvýživou a všeobecnou tělesnou slabostí vězňů vytvářely živnou
půdu pro výskyt a šíření infekčních chorob. Vedle četných dětských nemocí, jako záškrtu,
příušnic nebo spalniček, jakož i obecně rozšířeného svrabu, trachomu a horečnatých chorob
horních cest dýchacích, zachvátila tábor také dvě zvlášť nebezpečná tyfózní onemocnění, která
od přelomu let 1942-1943 přerostla v hrozivé epidemie.
Lékařskou službu vykonávali smluvní lékaři, nejprve František Kopecký z Mirovic a po
něm Jan Neuwirth ze Starého Sedla, navštěvující tábor z obcí, v nichž provozovali svou lékař-
skou praxi, od ledna do května 1943 pak stálí lékaři Bohumil Stejskal a Michal Bohin, který
sem byl odeslán v rámci totálního nasazení Židů. Zvlášť těžké pacienty zpočátku hospitalizovali
ve veřejných nemocnicích v Písku nebo ve Strakonicích, později, když začalo nemocnosti
lavinovitě přibývat, umísťovali je na zvláštním izolačním baráku. V polovině února 1943, kdy
bylo mezi nemocnými vězni diagnostifikováno 15 případů břišního a 34 případů skvrnitého
tyfu, musela být nad táborovým areálem vyhlášena karanténa, která trvala do okamžiku, než
došlo k vypravení závěrečného transportu do Auschwitz-Birkenau.
O zajištění nějakých kulturních potřeb letských vězňů nemůže být řeči. Jejich kulturní
dědictví bylo naopak zabavením kočovných vozů, hudebních nástrojů, tradičních oděvů
a ozdob zdevastováno a nakonec do základů vymýceno. V táboře se stala obcovací řečí němčina
a komunikovat česky nebo v dialektech tu bylo zakázáno. Dětem od chvíle, kdy za nimi zapadla
táborová brána, skončila školní docházka.
V táboře byl nastolen vojensko-policejní režim, do něhož dává nahlédnout Lagerordnung
für die Zigeunerlager Lety bei Pisek (Böhmen) und Hodonin bei Kunstadt (Mähren).
Podle tohoto tiskem vydaného řádu byli vězňové zcela podřízeni uniformovaným orgánům
a museli rychle a bez odmluv splňovat všechny jejich příkazy. Při setkání s nimi měli nařízeno
vždy smeknout pokrývku hlavy a postavit se do pozoru a při každém případném rozhovoru
je titulovat oslovením „pane“ a označením hodnosti.
Den probíhal v táboře podle rozvrhu, který byl řádem vměstnán s vojenskou přesností
v létě mezi 5. až 21., v zimě mezi 6. a 20. hodinu. Začínal budíčkem a společnou snídaní, po
níž vězňové nastupovali do určeného zaměstnání; jejich pracovní doba trvala nejméně deset
nebo osm hodin a byla přerušena krátkou polední přestávkou. Po návratu z pracovišť, večeři
a osobním volnu končil všední den večerkou, která byla o nedělích a svátcích prodloužena
o jednu hodinu.
Styk s cizími osobami mohli vězňové uskutečnit jen na základě mimořádného povolení,
které však velitel prakticky neposkytoval. Podobně mohli pouze s velitelovým souhlasem  napsat měsíčně dva dopisy a přijmout dva dopisy nebo balíček do 3 kg. Vše muselo procházet
cenzurou, respektive prohlídkou, a při zjištění jakýchkoliv závad se korespondence ani zásilky
nedoručovaly a byly ničeny. I tak docházelo nebo bylo odesláno dopisů neobyčejně málo, tak-
že veškerý styk vězňů s vnějším světem v podstatě ustával.
Legální opuštění tábora a návštěvy v něm mohl ve zvlášť naléhavých a odůvodněných
případech povolovat opět jenom velitel. To se však stávalo zcela výjimečně, takže např. i na pohřbech
zemřelých vězňů bývala přítomnost jejich pozůstalých vyloučena.
Opačnou možnost, jak se dostat z tábora a tím se vysvobodit z jeho pout, představovaly
útěky. Uskutečňovaly se nejen přímo z táborového areálu, obepnutého vysokým prkenným
plotem a hlídaného ozbrojenou stráží se služebními psy, ale také z dislokovaných lesních a zemědělských
pracovišť, střežených jedním, nejvýše dvěma strážními hlídkami. Za dobu existence
tábora se odtud pokusilo uprchnout celkem 107 mužů, žen a dětí, pouze třetina těchto
útěků byla však úspěšná.
Přestupky proti táborovému řádu se trestaly buď uložením tzv. výchovných opatření (jakými
bylo odnětí poskytovaných výhod, vyslovení důtky, určení na těžkou nebo nepříjemnou
práci, umístění do táborového vězení), nebo návrhem na vsazení do policejní ochranné vazby
(to se týkalo jednak vězňů, kteří byli dopadeni na útěku, pokusili se o útěk, napomáhali druhým
při útěku nebo pokusu o útěk a neudali přípravu druhých k útěku, dále vězňů, kteří svým
jednáním narušovali klid a nabádali druhé k zanedbávání povinností, a konečně vězňů, jež svým
chováním dokazovali, že jim uložená výchovná opatření byla bezvýsledná, jakož i vězňů, kte-
ří byli souzeni za trestné činy spáchané v táboře).

4. Jaké práce byly v táboře vynucovány?
Jedním z účelů nucené táborové koncentrace měla být převýchova vězňů k práci. Táborový řád
proto nařizoval, aby každý internovaný bez rozdílu věku či pohlaví pracoval a aby nikdo nebyl
od této povinnosti osvobozen. V duchu tohoto nařízení byly pak sestavovány pracovní skupiny
mužů, žen a mladistvých a odděleny od skupiny dětí od 3 do 9 let a od skupiny kojenců.
Muže určovali většinou na vnější práce a uvnitř tábora se jich používalo buď pro jejich
řemeslné dovednosti v dílnách, nebo ke zvlášť namáhavým pracím v kuchyních. Mužské skupiny
pracovaly na stavbě silnice v úseku mezi Lety a Starým Sedlem a dále na zpracování lesních
polomů v Nevězicích, Oslově a ve Zboníně. Spolu se ženami a mládeží pomáhali však
muži také při sklizni obilí a zejména brambor na statcích v Boudách, Cerhonicích, Drahonicích,
Drhovlích, v Hradišťském Újezdu, Mírči, Miroticích, Netonicích, Orlíku n. Vlt., Zalužanech nebo ve Zlivicích. Pokud ženy nebyly přiděleny na sezónní zemědělské práce, využí-
valo se jich obvykle také k úklidu tábora, při praní prádla a vypomáhání v kuchyních, k dozoru
nad malými dětmi a k péči o pacienty v táborové nemocnici. Drobné pracovní povinnosti
byly ukládány také dětem školního věku, které se měly pod dohledem k tomu pověřených žen
učit nejnutnějším základům čtení a psaní.
Vesměs se přitom jednalo o práce nucené, odměňované tarifní mzdou, která byla odvá-
děna na účet zemského úřadu jako provozovatele tábora. V roce 1942 bylo takto poukázáno
505 047 K. Dosahované výdělky tak sloužily k dalšímu ujařmování vězňů, poněvadž veřejná
správa jich používala ke krytí provozních nákladů (na otop, světlo, pořizování výstroje), ale také
např. k výplatě mezd uniformovaného a civilního táborového personálu.

5. Kolik vězňů doplatilo na nucenou táborovou koncentraci životem
a co bylo příčinami jejich úmrtí?
V táboře zemřelo celkem 326 mužů, žen a dětí. Zdejším podmínkám padlo v jednotlivých mě-
sících za oběť 5 vězňů v srpnu 1942, 17 v září, 16 v říjnu, 23 v listopadu 1942 a dále 136 v lednu
1943, 46 v únoru, 11 v březnu a 6 v dubnu 1943. Nejčastějšími příčinami úmrtí byly podle
matričních záznamů zápal plic, katar žaludku a střev, břišní a skvrnitý tyfus, srdeční slabost
a další nemoci. Podle věku převládala dětská úmrtnost nad úmrtností dospělých a neobyčejně
vysoká byla pak úmrtnost novorozenecká a kojenecká: v táboře přišlo na svět celkem 36 dětí,
z nichž tam však téměř všechny následkem tělesné slabosti a podvýživy ve velmi krátké době
po narození zahynuly.
Zemřelé převážel jeden z vězňů vždy po setmění na otevřeném žebřiňáku do Mirovic,
kde je pochovávali na místním hřbitově. Celkem tam byla pohřbena těla 174 vězeňských nebožtíků.
V polovině ledna 1943 bylo jihovýchodně od táborového areálu zřízeno provizorní
pohřebiště, na němž bylo pochováno 120 zemřelých vězňů. Dalších 32 letských vězňů vydechlo
naposled ve veřejných nemocnicích a na dalších místech.
Tábor v Letech nebyl vyhlazovací, přesto v něm následkem krutých životních, pracovních
a vojensko-policejních poměrů čtvrtina z celkového počtu všech internovaných zahynula.
Místo aby byl pouze přestupní stanicí na cestě „do nového sídelního území v Generálním gouvernementu“
(což byla správní jednotka v části okupovaného Polska), proměnil se nebývale
vysokou úmrtností ve stanici konečnou.

6. Kolik letských vězňů bylo transportováno do Osvětimi?
Většině internovaných ukončily jejich nucený pobyt v Letech transporty, směřující buď do
Auschwitz, nebo do Auschwitz-Birkenau. Z rozkazu německé kriminální policie sestavila kriminální
ústředna v Praze z letských vězňů dva hromadné transporty: první v rámci preventivního
potírání zločinnosti, druhý v rámci boje proti tzv. cikánskému zlořádu.
Menší z těchto transportů se skládal ze 16 mužů a 77 žen. Nikdo z těchto údajných asociálů
nepřibyl 3. 12. 1943 do koncentračního tábora Auschwitz za prací, jak se jim snažili v Letech
namluvit, nýbrž na jistou smrt. Převažovali totiž mezi nimi senioři, z nichž nejstaršími
byli více než osmdesátiletí František Richter, Martin Vrba, Karel Daniel, František Daniel
a Josef Vrba.
Masa 420 letských vězňů všech věkových kategorií, ze kterých připadalo 215 na muže
a chlapce a 205 na ženy a dívky, byla transportována 7. 5. 1943 do cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau.
Nejmladším účastníkem tohoto transportu byl sotva měsíční novorozenec
Jiří Růžička, nejstarším sedmdesátiletý stařec stejného jména.
Kromě toho byly dvě menší skupiny letských vězňů připojeny k velkým transportům,
vypravovaným do osvětimského cikánského tábora z Prahy: 11. 3. 1943 šlo o dvacetičlennou
a 19. 10. 1943 o sedmičlennou skupinu.
Cikánský tábor v Letech byl internačním zařízením, v němž byla v období nacistické okupace
nuceně soustředěna část českých etnických Cikánů a osob žijících „po cikánsku“. Tábor plnil
stejnou úlohu jako souběžný cikánský tábor v Hodoníně, který byl určen pro koncentraci
podobných vězňů z Moravy. Muži, ženy a děti v nich internovaní jsou pojmenováváni postaru
jako Cikáni a v některých pasážích s ohledem na posunutý slovní význam označováni dokonce
jenom jako cikáni (moderní a dnes už závazné etnonymum Romové by totiž v daném
kontextu znělo ahistoricky).

 

1,361 total views, 5 views today

Reklama
Insert Ads Here