Pocit vyjímečnosti

Ano jsme generace, která nezažila nic špatného. A máme moc krátkou paměť. A jsme mazánci. Vypiplaní od maminek, prdelky nám utírali až do 18ti.

Nikdo nás v životě nepustil do rizika, aby se nám náhodou něco nestalo. Vždycky bylo – nikdy nebyl hlad, že by se po sousedech muselo chodit vyžebrat pár brambor. A tak to vypadá, že si svobody nevážíme.

Je možné, že toto musí přijít, aby se lidé zase probrali. I když upřímně, těžko se tomu věří, že se lidé ještě dokážou probrat.

Myslím, že náš největší problém je falešný pocit vyjímečnosti. Nezlomná víra, že zlo se nás vlastně netýká. Že jsme jako na to nějak lepší, že se nám to nemůže stát. Že všechno zlo a všechem bizár odešel s Hitlerem a teď stačí jen užívat si a nic neřešit. O nic se nazajímat, všechno označit za konspiraci a je klid.

Vybavuje se mi pohádka o Harry Potterovi. Jak malý Harry žije jako chlapec u svojí tety Petunie.

Jak právě o nich ve filmu padne věta od profesorky Mc’Gonagalové, která o nich pronese, že jsou to mudlové, toho nejhoršího zrna.

Povrchní lidé, kteří se nezajímají o nic jiného, než o sebe. Ona Harryho teta se dokonce do Bradavic hlásila, ale bylo jí sděleno, že prostě nemá ten dar.

A teď o několik let později, Harrymu do očí tvrdí, že žádná kouzla neexistují a že je to lež. Zamknou ho v místnosti pod schody, v domnění, že mu zabrání, aby odjel do Bradavic učit se kouzla.

A proč vlastně? Když ho evidnetně nemají rádi? Proč vlastně, když je jim celou tu dobu vysloveně na obtíž?

Protože jsou plní závisti. Nedokážou se vyrovnat, že by někdo jiný měl něco, co oni nemají.

Aha.

Že by tohle byla odpověď na to, proč lidé po poslední chvíle budou jakoukoli kospiraci popírat a to i když se už dávno stala realitou?

No já na to klidně vsadím svoje botičky.

Že za tím vším odmítáním není strach. Je za tím jen a jen závist.

Závidí vám, že máte něco, co oni prostě nemají. Protože pro takové lidi prostě není možné si přiznat svoji nedokonalost.

Takoví lidé budou do poslední chvíle tvrdit, že je všechno v pořádku.

Protože nedokážou přiznat vlastní nedokonalost. Vlastní sobectví. Vlastní povrchnost.

Jenomže na každého jednou dojde stejně jako v tom filmu došlo i na tu směšnou rodinku. 

A oni to ví taky. Proto jsou čím dál agresivnější. Proto čím dál surověji hájí tu svoji hloupou pravdu.

Cítí, že se blíží jejich konec. 

Že si tu pravdu budou muset přiznat a to je dohání k šílenství. 

 

Simona Lawandovská 19.3.2021

 

 810 total views,  1 views today

Reklama
Insert Ads Here