Spolupracovat mohou jen ti, kteří znají svá slabá místa

Když to rodiče neuměli, musíme se vychovat sami, nedá se nic dělat 

Je nás tu víc a víc a proto sem dávám několik základních hlavních myšlenek, které se týkají psychologie kolektivní spolupráce. Všichni kolem sebe vidíme chaos, nadávky a kritiku vlády, z čehož ale nic pořádného nevzniká. Jenom další kritika a další chaos. Žádné řešení není v dohlednu. Na Facebooku je to momentálně vidět nejlépe. Chaotické a bezmyšlenkovité šíření všeho co jen jde. Ale k čemu to vlastně je? K ničemu. Nic to nevyřeší. Nikam to situaci neposune. A kdo to takto chce? Chceme opravdu roky sdílet každé přiblblo, bez naděje na změnu? A jak to tedy udělat jinak? Tak, aby se skutečně něco změnilo? Základními pravidly kolektivní spolupráce:

1. Nenechat se rozptylovat věcmi, které nic neřeší. Méně sdílet to stejné pořád dokola. Nic to nepřináší a ve výsledku to tvoří jenom jedno velké smetiště.

2. Nejsme trhovci. To znamená, že se nepřekřikujeme, ale pracujeme organizovaně a jednotně. Každý má svůj úkol a ten plní. Neřešíme kdo co dělá a jak a proč. Nejsme na pavlači. To znamená, že přidělené úkoly reviduje osoba k tomu pověřená. Pokud touto osobou pověřenou nejsme, tak je naším úkolem soustředit se pouze na sdělení a na to, co znamená a jaký je jeho smysl. 

3. Snaha vzdělávat se a pracovat na své vlastní ukázněnosti. Znamená, že abychom mohli něco vybudovat, nemůžeme se hádat o to, kdo má větší pravdu a čí názor je lepší. Toto je první a zásadní princip psychicky rozvrácené společnosti v úpadku a tomu dáváme stopku. 

A proč? Nikdo určitě po někom nechce slepou oddanost, slepé přisluhovačství. A nikdo se po nikom nechce vozit. Ale je třeba pochopit jednu důležitou věc, která je faktem, co svět světem stojí. Nám lidem prostě chybí strategické a koncepční myšlení a to úplně. V tomto je třeba uvědomit si holou pravdu. Takto od dětství netrénovaná mysl vytváří falešné a bludné výstupy, které svádí z cesty celý kolektiv. A je úplně jedno, jestli je člověk zedník, nebo inženýr, duchovní, nebo ateista. Tuto schopnost vám nedoplní nic. Ani četba bůh ví čeho, ani duchovní práce, ani koupání v ledové vodě. A to je potřeba pochopit. Jedině s tímto stupněm pochopení můžeme tvořit jednotu. Spolupracovat. A komu schopnost sebereflexe chybí, vždy bude kolektiv jen rozvracet. Přesně toto vytváří chaos s nemožností skupinové a týmové práce, která se někam posouvá.

4. Dodržování hierarchie. Velitel je velitel a všichni ví proč. Kdo není velitel, tak se jako velitel nechová. Účetní je účetní a kdo není účetní, neradí účetním. Kuchaři také nikdo neradí, že v ruce drží špatně nůž, nebo špatně krájí cibuli. Toto je naprosto stěžejní schopnost uvědomit si kdo je kdo, kdo jsem a kde v této hierarchii stojím. Kdo jsem, co tu dělám a proč. Protože hierarchie tu není proto, aby někoho znevýhodňovala, nebo ponižovala. Je tu pro bezpečí všech. Toto umí cítit i obyčejná zvířata. Čím výš jedinec v hierarchii stojí, tím těžší břemeno odpovědnosti také nese. Ale také mu tím pádem za tuto odpovědnost ostatní prokazují úctu a respekt. Jak jednoduché. A je naprosto přirozené, že člověk, který na sobě nese velké břímě odpovědnosti, má právo zařvat, má právo sjednat si pořádek. Toto není arogance. Jako aroganci toto většinou vnímají ti nejslabší jedinci, kteří ztratili schopnost přežít. 

5. Snažit se věc pochopit, nikoli ji měnit. Pokud se mi něco nelíbí, je třeba se dotazovat. Proč je to takto napsané, nebo řečené? Proč jsi toto napsal takto? Co to má za smysl? Jaký je hlubší význam? Rozhodně není dospělé začít štěkat a prosazovat svoje domněnky a představy.

Závěrem

Rodiče nás vychovali. Ale špatně. Systémem mlč a drž krok, z nás vychovali frustrované mamánky, kteří nemají pod kontrolou svoji mysl a tok svých myšlenek. Mamánky, kteří neumí rozlišovat a třídit myšlenky od odpadu. Vychovali z nás malé děti, které ničemu nerozumí, ale do všeho chtějí mluvit, malé děti, které neumí spolupracovat, nechápou jak se to dělá a jaká pravidla je nutné při tom respektovat. V momentu, kdy se přidají do nějaké skupiny, tak získají pocit, že mají právo měnit pravidla, říkat lidem co mají dělat a jak to mají dělat. A když dostanou úplně spravedlivě po packách, hned začnou kolem sebe prskat a plivat. Sami jsou jako slon v porcelánu, ale když se jim toto chování vrátí zpět, tak se z toho zhroutí, nedokážou to ustát a utečou jako malé děti. Mnoho lidí si myslí, že je to nespravedlivé, když jim řeknete seber se a běž, jsi k ničemu. Ale toto je nutnost. Ne že by to někomu dělalo dobře. Ne že by to byla arogance. Jsou to mnohaleté zkušenosti. Je to krutá zkušenost s tím, jak to dopadá, když je chaos bez řádu, kde se spolu všichni slovně mazlí a nedokážou si říct věci ostře, chlapsky. A kde si všichni myslí, že můžou všichni dělat všechno. Potom se nemůžeme divit, že jsme tam, kde jsme. Příčinou toho všeho je totiž naše nevychovanost. Nikdo nikoho nechce peskovat, ale dokud sami sebe nevychováme a neukázníme, tak bude každá vláda zneužívat naší nekoordinovanosti, hlouposti a nekoncepční přemoudřelosti. 

Simona Lawandovska 16.12.2020

 

 1,501 total views,  2 views today

Reklama
Insert Ads Here